PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Ráno nás na dvorku čekali 2 chlapíci. Byli to bratranci, původem nomádi z kmene Qashqai (česky Kaškaj). Jak už to tak ale chodí, oba dali před dlouhou dobou sbohem horám a odstěhovali se do relativního komfortu města. Ale jejich láska k přírodě, odkud přišli a ke kmeni, ke kterému patří, nijak nezmizela. Do hor za svými jezdí, kdykoliv se naskytne příležitost a čas. A já nebudu předstírat, že nebýt auta, co se jmenuje Nissan Qashsqai, neměl bych o tomhle kmenu ponětí.

Mohamed je v civilu učitelem angličtiny a ve volném čase dělá průvodce. Mehdi je v civilu holičem a ve volném čase bere svoje auto a spolu s Mohamedem vyváží turisty do hor. Jeho angličtina je skoro žádná, takže komunikace jde přes Mohameda. A Mohamed, je jinak ještě takový jemný, tichý, distingovaný gentleman. Prostě učitel jak má být. A Mehdi je pro změnu blázen a adrenalin „junkie“, jak se říká. Věčně vysmátý. Leze po skalách, dělá parkur a gymnastiku, no prostě psí kusy. Už se málem zabil v autě, ale nějak moc to s ním nehlo.

„Vy chcete jet za nomády jen přes den?“, ptá se Mohamed svým jemným hlasem. „To znamená, že nemáme zase tolik času. Stihneme je tady na planinách za Širazem, ale na hory nám to asi nevytačí.“ „No tak co by jsi doporučoval?“, my na to. „Já, když už jedu s turisty, tak chci ať si to pořádně užíjí a mají fakt co nejlepší a nejzajímavější zážitek. Vždycky jim říkám – pojeďte přes noc. Tak aspoň můžete trošku poznat, o čem je nomádský život.“

S Maruškou jsme se na sebe podívali a „OK, tak jedeme přes noc!“. Bylo rozhodnuto. Sice jsme s sebou neměli žádné vybavení a pořádně ani vhodné oblečení, ale čert to vem. To nějak přežijem. Za chvíli už jsme se vezli Mehdiho „fárem“ íránské výroby značky Saipa Saba, vzhledem připomínající sekačku na trávu.

Jo, ty íránská auta, to je jedna z věcí, co mi tak moc připomínala socialistické Československo. Jezdilo tady jen několik druhů a vesměs se jednalo o staré kraksny. A i ty nové vypadaly jako z 80.tých let. Prostě srovnatelné se Škodou 120 a Favoritem. Byla tu spousta zoufale zastaralých Peycanů vyráběných od roku 1967 a pak několik dál podobně zoufalých modelů ať už od zmíněné Saipy či Samandu. Zdaleka nejlépe pak vypadaly licenčně vyráběné, ale tak jako tak zastaralé, Peugeouty 405. Portfolio pak ještě doplňovaly Zamyady, staré licenčně vyráběné pick-upy, původně od Nissanu. Mám dojem, že výhradně v modré barvě. A starý vozový park také znamená kouřící výfuky a smrad, což bylo v Širazu docela znát. To Mehdiho fáro tedy aspoň jezdilo na plyn, na který tady začalo migrovat spousta řidičů, po tom co zdražili benzín.

Bylo brzo ráno a ulice byly ještě docela tiché. Prodavači začali otvírat krámky, v kterých se blýskaly sklenice se všemi možnými naloženými druhy ovoce a zeleniny. Mezi tím spousta lahví se žlutou tekutinou. Jednalo se o limetkový džus, který je zde tak populární. Čistá vymačkaná šťáva – stačí dát trochu do lahve s vodou a máte báječný osvěžující (a také zdravý) drink.

Svištěli jsme Širazem směrem na sever a konečně jsme měli možnost vidět i novou část města. Teď už bylo vidět, kde žijí ty 2 miliony lidí. Tam v historickém centru se všechno zdálo být takové malé, semknuté, kompaktní. Tady ale byly široké bulváry, masivní budovy, pětihvězdičkové hotely. Ale tady Širaz vypadal jako kterékoliv velké město. Tak jsme rádi konstatovali, že dobře, že jsme ve starém městě, které má tu neopakovatelnou atmosféru.

Bylo poněkud mrazivé, vidět desítky a stovky portrétů mladých kluků, vojáků, co lemovaly cestu. Rozesmáté obličeje, věk kolem 20ti let. No, tušil jsem, co za tím bude a Mohamed to potvrdil. „To jsou naši vojáci. Kluci, ty z toho milionu, co padli ve válce s Irákem. Příšerná nesmyslnost tahle válka“.

Zastavili jsme se ještě u Mehdiho pro sitaru, tradiční hudební nástroj vypadající trošku jako malá kytara. Pak už jsme byli za Širazem a podél cesty viděli vinice táhnoucí se do dáli. „Tady odsud pochází původem ta slavná odrůda Syrah“, povídala Maruška. Zastavili jsme a pár hroznů ochutnali. Že teda na hrozny moc nejsem, tak tyhle byly úplně vynikající. Sladké, téměř bez jadérek. No mňam! Škoda, že to víno tu není k dostání, neb Írán, jakožto oficiálně přísně islámská země alkohol naprosto zakazuje a zatracuje.

„Podívej, já sice věřím v boha, ale islám jako takový je mi úplně ukradený. Já si věřím po svém, do mešity nechodím, nemodlím se a imámové mě nezajímají. A stejně tak to má spousta lidí z hor. A vlastně i spousta ostatních Íránců.“, Mohamed dal věci na pravou míru, ohledně toho, jak to s tím Islámem má on. „A vůbec, náboženství je přece osobní věc každého. Vůbec nechápu, jak může někdo někoho nutit.“

Ještě jsme museli natankovat a v posledním městečku nakoupit nějaké zásoby do hor. Vzali jsme hromady těch výborných širázských hroznů a také nějakou zeleninu, abychom nejeli jenom vyjídat. V obchodu s chlazenou drůbeží jsme pak vzali celé kuře. „Na kebab“, řekl Mohamed prodavači. Ten jen vytáhl sekáček na maso a bleskurychle celé kuře rozsekal na malé kousky. Zdá se, že tenhle chlapík sekat umí.

Sjeli jsme z dálnice a Sapa Saiba se začala šplhat cestou necestou do kopců cestou plnou výmolů. Tomu říkám respekt, protože to bych od toho vozítka nečekal. Byli jsme v Zagroských horách a vzduch byl oproti Širazu krásně čistý a čerstvý a bylo znát, že jsme skoro ve 3000 metrech. Slunce sice pražilo, takže bylo teplo, ale ta svěžest dávala znát, že v noci tu bývá slušná zima.

Zagroské hory jsou tak trohu jiné, než hory na arabském poloostrově. Nejsou to ta typická suchá kamenitá pásma. Docela se to i umí zelenat, i když teď, koncem léta, už bylo všechno spíše dohněda. „A takhle to tady vypadá na jaře“, ukázal nám Mohamed fotky v mobilu. No tak to byly normální Alpy. Všude vzrostlá zelená tráva, kvetoucí květiny, modrá obloha. Bylo by fajn se v dubnu podívat zpátky.

Před námi se rýsovala hora trojúhelníkového tvaru. „Tomu tady říkáme zagroský Matterhorn“, ukázal na ní Mohamed. „Už jsi tam někdy lezl?“, zeptal jsem se. „Já ne, ale Mehdi furt. On je prostě blázen.“ Tak nějak to vypadalo. Hladké a pěkně strmé stěny. A to prý leze bez lan. No co se dá dělat, pro mě tohle úplně není.

Objeli jsme „Matterhorn“ a pak jsme pod silnicí uviděli jednoduchý stan, potůček vody a stádo koz a ovcí. A také štěkající psy, kteří pořádkově dávali pozor na zvířectvo. „Hahoooooouuuuuuuu“, zakřičel Mohamed. Ze stanu vykoukl větrem ošlehaný a sluncem řádně opálený chlápek a za ním hned jeho žena. „To je můj bratranec, pojďme si k nim dát čaj“, zajásal Mohamed. Ukázalo se, že všichni lidi tady v údolí jsou jeho bratranci, strýčkové apod. Jedna velká rodina. Konec konců, i Mohamedova manželka byla jeho sestřenicí. Tak jsme sešli dolů do stanu a usedli k čaji. A také se ukázalo, že tenhle víkend ho vypijeme pěkných pár litrů☺

Přijeli jsme akorát během stěhovacího víkendu. To se Kaškajové stěhují na zimu na jih do oblasti Bušehru. Docela je chápu, protože během noci jsme na vlastní kůži zakusili, jak „příjemná“ je zima v horách. V praxi to ale znamenalo i to, že většina rodin již byla na cestě, naložená na korbách pronajatých pick-upů, spolu s většinou vybavení „domácnosti“. Na místě už zbyli hlavně jen muži, občas i jejich manželky a k tomu to nejnutnější. Trochu nádobí, deky, koberce na sezení a spaní, někdy k tomu jednoduchý stan. A v neposlední řadě stádo ovcí a koz a pár psů (k nim mají Kaškajové vztah vyloženě jen praktický). A všichni se teď připravovali na velký přesun 300km pěšky, stejně jako každý rok.

Tak a po vypití čaje jsme jeli dál, navštívit strýčka a dalšího bratrance. Měli svoje tábořiště jen kousek od sebe. „Tady budeme dnes spát“, řekl Mohamed. „Aha, kde teda vlastně?“, opáčil jsem, protože nikde nebylo nic, co by připomínalo stan. „Támhle“, ukázal Mohamed na 4 kamenné stěny u nichž hospodařil bratranec. „Střechu nepotřebujem, pršet určitě nebude. Ale ty stěny nás aspoň budou chránit před větrem.“ „No tak fajn, to nějak zvládneme“.

Strejda se mezitím ujal zásob, které jsme přivezli a během chvíle vykouzlil vynikající kebab. Jak prosté – kousky nasekaného kuřete, opečená cibule a rajčata a k tomu skvělý iránský chléb. Všechno jsme mohutně zalévali čajem. Po malém vytrávení jsme zase popošli kousek dál za dalšími příbuznými. Ty měli ještě kompletní stan a kolem řádili 2 malé děti. Holčička a kluk. Maruška si malou Nedu úplně zamilovala a zřejmě to bylo i naopak.

Mohamed se pak vydal s bratrancem dát dohromady stádo ovcí. Vyrazil na oslu a jel, jako by měl nejméně slavného Hatátitlá. My vyrazili s Mehdím na procházku. Po 10ti minutách jsme dospěli k názoru, že vlastně všechno co je okolo, je nějakým způsobem jedlé. Mehdí neustále odbíhal do křoví a lezl na stromy a přinášel různé bobule všech možných barev a tvarů. No, vzhledem k tomu, že jsme živí a zdraví, tak fakt jedlé byly.

Když jsme pak dorazili zpět, tak paní domu, pardon stanu, akorát z jedněch bobulí připravovala marmeládu. Byly to takové jakoby brusinky, červené, kyselé, ale dobré. A marmeláda byla úplně skvělá. Já jsem si dal malého šlofíka a Maruška se zapojila do domácích prací. Během chvíle se naučila štípačkami odštípavat kusy z homole cukru a ty pak štípat ještě na menší. Ta homole byla obrovská, ale vzhledem ke spotřebě cukru bych to typoval na běžnou měsíční zásobu. Maruška jela jako stroj, až jí cukr lítal od rukou a všichni již museli mít strach, že za chvíli bude na celém světě jenom cukr.

Já se pomalu probral z osvěžujícího spánku a rozhlížel se do krajiny. V dálce se vířil prach, ozýval se štěkot psů, bečení ovcí a pokřik pastevců. Po cestě se k nám blížilo pořádné stádo se dvěma honáky. Kaškajové, kteří se právě vydali na dlouhou cestu na jih. Když nás míjeli, tak se samozřejmě ukázalo, že jsou to bratranci bratranců. Tak z toho bylo pozdravení. Během toho jim málem prchnul jeden osel, který se začal bezmyšlenkovitě řítit do kopců. Prostě osel. Ale vše velice profesionálně vyřešili psi a průvod pokračoval dál.

Mohamed se mezitím vrátil také. Tak jsme ještě chvíli „pokecali“, my teda hlavně poslouchali a pak se vydali zpět za strýcem do místa naší budoucí ložnice. A ten kouzelný dědeček mezitím uvařil večeři. Jen tak v kotlíku ze zbývajícího kuřete a zeleniny. Něco na způsob guláše. Neuvěřitelné, co se dá uvařit jen tak na pidi ohýnku z toho mála co tady člověk má. Tak jsme se zase oblizovali.

Po večeři se Mehdí ujal nůžek a hřebenu a ukázal, jaký je mistr holič. Strýčkovu pomocníkovi udělal uprostřed hor na hlavě takovou frizůru, za kterou by se Tony s Guyem vůbec nemuseli stydět. Pomocník spokojeně mručel a my si všichni říkali, jak panečku frajer prokouknul. To už se začalo pomalu stmívat a tak jsme se sešli všichni u ohně. A začalo být také zima. Asi to na nás bylo i vidět, protože během pár sekund naši hostitelé připravili ještě jeden oheň hned na té straně, kde jsme s Maruškou seděli.

A začal báječný večer. Zachumláni v dekách, poslouchali jsme, jak Mehdí hraje na citaru a všichni zpívají kaškajské písně. „Naše písničky jsou hlavně o lásce a o přírodě.“, vyprávěl Mohamed a přitom si je nahrával na mobil. Nahrával si i příhody, které u ohně vyprávěl strýček. Nejsem žádný mistr perštiny, ale všiml jsem si, že rytmus jazyka je ji jiný, než dole v Širazu. „My totiž mezi sebou mluvíme turecky“, bylo mi objasněno.

Kaškajové pocházejí hlavně z turkických kmenů a tak mluví plynule jak persky, tak i turecky. A mezi sebou vlastně jen turecky. Mohamed toho vyprávěl spoustu a spoustu o historii, o kmenech o životě nomádů. Vyprávěl o tom, jak nomádské rodiny mají dokonce i školy ve stanech, které s nimi a s ovcemi putují. Vyprávěl také o tom, proč typická kaškajská filcová čepice vypadá tak trochu jako královská koruna.

Prý někdy v historii se královi zachtělo jedné krásné kaškajské ženy. Jenže ona ho nechtěla. „Ale já jsem král. Tak prostě bude moje!“, zvolal on a nechal si předvolat náčelníka kaškajského kmene. „Tak co? Ja jsi se rozhodl? Vezeš jí sebou?“, ptal se on. „Tak poslouchej králi, mně je to úplně jedno, že jsi král. My jsme kaškajové a vládneme si sami. Žijeme v našich horách a králové nás nezajímají. A abys věděl, tak každý z nás může být král!“, vysmál se překvapenému královi a odešel. Ten už si potom nechal zajít chuť a Kaškajové začali nosit čepice, připomínající královskou korunu, aby bylo vidět, že každý z nich je třeba taky král. A to tak hezky vyjadřuje jejich svobodomyslnost.

„Jenže“, zeptal jsem se, „podívej se na sebe, na Meždího a na spoustu dalších. Já vám vůbec nic nemůžu vyčítat, protože vás naprosto chápu. Taky mám rád elektřinu, teplou vodu a postel. Jenže čím dál víc se vás stěhuje do měst, děti chodí do škol, už tam pak zůstávají a co se pak bude dít s Kaškajema?“ „Já vim“, řekl smutně Mohamed. „Moc dobře to vim a vidim. Těch opravdových Kaškajů – nomádů je čím dál tím míň a kdo ví, kdy zmizí úplně. Tohle možná jsou ti poslední“, ukázal na strýčka a svého bratrance u ohně. „Já jsem přesně ten příklad toho, jak postupně mizíme. Stal se ze mě učitel ve městě. Ale právě proto nahrávám všechny ty písničky, vyprávění starších, fotím lidi a zaznamenávám, co se dá, aby to aspoň zůstalo zachováno.“ „Tak někdy natočíme dokumentární film“, vyhrkl jsem. To Mohamedovi úplně zazářily jeho temné oči. „Tak to by byl můj sen!“

Noc byla zlá. Teda vlastně byla nádherná. Hvězdy na obloze zářily, jako by se chtěly předvádět jedna před druhou o to, která je krásnější. S Maruškou a s dvěma Kaškaji jsme leželi vedle sebe na dvou kobercích, přikryti dvěma dekama a igelitovou plachtou přes nás. Tulili jsme se k sobě z plných sil, ale od země to studilo jako blázen. Do toho občas zahýkal osel, zavyl pes a pár dalších zvuků z divokých hor. Moc jsme toho nenaspali a fakt jsme se nemohli dočkat rána.

Ráno přišlo jako vysvobození a během chvilky už zase bylo krásně teplo. Strýček už na ohni kutil snídani a přivítal nás horkým čajem a rajčaty pečenými na špízu s chlebem. Jednoduché, ale zase tak chutné. Mehdí už zase vyhrával na sitaru a dělal se krásný den. Člověk měl pocit, že už nikdy nechce zpátky do té pitomé falešné uspěchané civilizace. Ale co se dá dělat. Přišel okamžik loučení. Cítili jsme se až trapně, že jsme přijeli takhle bezprizorně a stejně tak i odjíždíme. Nevěděl jsem, co s tím mám dělat.

„Mohamede, já nevím, ale nějak bychom se rádi odvděčili, za to všechno. Ale nic tu nemáme. Dám strýčkovi aspoň nějaké peníze, i když to je asi trochu hloupé, jo?“. Bylo mě jasné, co Mohamed odpoví. Tohle prostě není ten typ lidí a vůbec ten náš vztah, co jsme si za jeden den vybudovali byl docela speciální. „Hele, vůbec ne. Na to Kaškajové nejsou. Vy jste nebyli obyčejní turisti. Vy jste byli hosti.“ „Ale nám je to hrozně trapný. My jsme z toho Širazu vypadli a vůbec na to nepomysleli.“ „Vždyť jste nakoupili jídlo a tak“. „Jo, ale to bylo i pro nás přece“.

„No“, zamyslel se Mohamed, „nejlepší by bylo natočit ten film“ a usmál se. „Jasná věc“, já na to. „A napíšu článek do časopisu“. „Ale jinak mě napadlo, nemáte nějaký tablets?“ Nějak mi to nesepnulo. „Tablet? Jako na hraní her? Na internet? Tady přece ani neni signál ani elektrika.“, říkal jsem si v duchu. „Jako takový ty tablety proti bolesti. Strýček už je starý a občas ho zlobí klouby. Ty íránský tablety jsou k ničemu.“ „Ahá, jasně“, začali jsme s Maruškou přehrabovat naši cestovaní taštičku, ale tam nic. Akorát kapesní sada na zašívání. Tak jsem ji dal strýčkovi a ten ji hned s úsměvem dal do kapsičky s tím, že „to se bude určitě hodit“.

„Jo a ještě, až sem teda pojedete příště“, usmál se šibalsky Mohamed, „vemte nějakou baterku na svícení. Oni mají jenom nějaké čínské šmejdy, tak třeba kdyby v Dubaji bylo něco, co vydrží déle.“ Prostě jasná věc. Takovéhle věci mají smysl. Takovéhle věci ulehčí život. Z toho mají nomádi Kaškajové radost. Rozloučili jsme se se strýčkem a bratranci a sedli do auta, zpět do Širazu.

Po cestě jsme se stavili na zmrzlinu. Táhla se jako guma a byla úplně jiná, než známe. A pak přišlo rozloučení s Mohamedem. „No, budete mi chybět kamarádi. Všichni jsme si na vás tak zvykli, jako byste byli jedni z nás“, řekl a v očích se mu zaleskla slza. I já jsem měl co dělat. Tak jsem jen řekl: „Já neřikám s bohem a mějte se, já říkám na shledanou a na brzkou viděnou. Příště přece musíme natočit ten film“.