Gruzie – Víno, Historie, Příroda

S Gruzií je to velice zajímavé. Kdyby se tam nenarodil Stalin, původním jménem Džugašvili a kdyby před pár lety bláznivý Sakašvili nedráždil hada (Putina) bosou nohou, tak by člověk sotva věděl, že nějaká Gruzie existuje. I když vlastně, ze starých dob si také pamatuju, že babička pila gruzínský čaj. Ale zde v Perském zálivu se Gruzie dostala raketově na výsluní – oni totiž zrušili víza pro lidi, co tu mají rezidenci a tím pádem dali možnost místním Arabům i Indům poměrně nekomplikovaně cestovat do regionu, který se tak nějak prohlašuje za předměstí Evropy.

O tom jak moc se to Evropě blíží, si povíme dále. Je to prostě Kavkaz se vším všudy a je to věc názoru. My jsme tam vyrazili v době svátku Eid Al Adha, který zapříčinil, i z těch výše zmíněných bez-vízových důvodů, naprostý přetlak poptávky turistů. Oni byly vyprodané všechny lety z Dubaje, protože každý chtěl někam cestovat. Gruzie byl extrém v tom, že díky té šílené poptávce, některé aerolinky vypravovaly místo jednoho letu za den až pět letů! A i těch pět bylo beznadějně narvaných. A brutálně drahých.

Díky tomu všemu se člověk při přistání v Tbilisi cítil skoro jako někde v Qataru či Kuvajtu, či podobné destinaci. Všude Indové a Arabové. Kromě bezvízového styku je podstatným tahákem I to, že Gruzie nabízí širokou paletu věcí co vidět a dělat za levný peníz. Hlavním motorem je ovšem příroda, zelená příroda, která lidem z vyprahlého Arabského poloostrova zejména teď v době končícího léta, tak zoufale chybí.

p1030130

Hotel jsme si zařídili na ulici Rustavelli a byla to vcelku dobrá volba. Příjemný nový hotel, víceméně v centru, kde člověk má vše co potřebuje. Cestou z letiště jsme s hrůzou pozorovali ohyzdná sídliště, která obklopují Tbilisi. Když říkám ohyzdná, tak fakt ohyzdná. Jižňák proti nim vypadá jako útulný dětský koutek. Tyhlety mají zásadní problém, že paneláky postrádají jakoukoliv údržbu. Sami o sobě již tak dost něpěkné, se ještě k tomu rozpadají. V podstatě stejná zoufalost, co člověk vidí v Kyrgyzstánu, Kazachstánu a v některých oblastech Ruska.

Moc jsme nelenili a vyrazili do ulic. Rustavelli je jedna z takových “fancy” ulic a vypadá to tu poměrně hezky. Opravené domy, spousta restaurací, obchody atd. Ovšem stačí jen krok do bočních ulic a realita je rázem jiná. Cituji hrdá slova moravského turisty, jež jsme zaslechli v jedné z restaurací. “Ty vole, voni by tu potřebovali pár poctivejch brigádníků vod nás, aby se jim to tu úplně nerozesralo. Dyť jim to tu padá na hlavu.” Ten člověk sice měl sandály a trekingové kalhoty s kytičkou (jedná se o tuto obskurnost), které tak dobře všichni známe (bohužel i z divadel, kin atd.), ale měl asi pravdu.

p1030108

Tbilisi vypadá jako Praha v roce 1990. Naštěstí ta perioda u nás netrvala tak dlouho, zde jim ale očividně chybí ty naši brigádníci. Ale zas tady člověk nevidí trekingové kalhoty s kytičkou (pokud se tedy nejedná o české turisty). Gruzínci jsou něco jako “Jugoslávci”. Dost si potrpí na svůj zevnějšek, i když doma a na bankovním účtě to stojí za zlámanou grešli. S tím se také pojí poměrně vysoký počet Mercedesů v ulicích. V průměru ne nějak zánovních, ale furt jsou to Mercedesy. Co potěší českou duši, jsou nadupané Oktávky, které zde mají policajti a které vypadají “cool”. Těch policajtů jsou zde mimochodem mračna. Dlouho jsem neviděl tak vysokou hustotu.

Další podobnost s Prahou devadesátek je takový ten “Klondike”, jež zde představuje turismus. Jedná se o to, že všude je spousta nabídek na výlety, průvodce atd., ale požadované ceny jaksi neodpovídají kvalitě. Stačí se jen poohlídnout po taxikáři, dosmlouvat se s ním rusky a člověk dostane to samé za třetinu ceny.

p1030113

A další nepřehlédnutelná podobnost s devadesátkami je absolutní nedostatek zákaznického servisu. Nechci tvrdit, že v Čechách už jsme v tom teď nějací přeborníci, ale lidé u nás se přece jen zdají být méně “nasraní” než místňáci. Pro ně je jakákoliv pozitivní emoce velkým utrpením. Člověk pak začne být vděčný i za kyselý úsměv, jež se mu dostane po značném snažení se a komplimentech osobě, která by se spíš sama měla snažit. Absurd je i to, když někteří z principu nebudou mluvit rusky, ale budou raději zkoušet tak mizernou angličtinou, že jim není rozumět.

p1020910

Ale abych nebyl jen negativní. Procházka do města je příjemná a staré centrum rozhodně nepostrádá šarm. Nelze si nevšimnout místní pochoutky zvané čurčela, která visí v každém krámku. Místní jí přezdívají gruzínský Snickers, protože je naplněná ořechy. Nezúčastněnému pozorovateli svým tvarem také může připomínat psí hovínko (zatím leží u nás v lednici a ještě jsem nenašel odvahu to ochutnat, ale udělám). Po ulici Rustavelli jsme došli k vinotéce Vinomania, která nám byla doporučena. Tam jsme začali naší malou degustaci.

p1020921

p1020923

Prodavač měl sice také ten utrápený výraz v obličeji, ale snažil se aspoň o ten nakyslý úsměv a docela i komunikoval. Dali jsme pár sklenek a vybrali jednu lahev, kterou jsme pak začali venku popíjet. Mezi tím, jsme se seznámili s chlapíkem, se kterým jsme dohodli tůru po vinařstvích. Jmenoval se Zurab a já mu z nějakého důvodu říkal Zubar, až to zavánělo dentistou. “Jó, já žil v Praze. Máte to tam moc hezký”, mluvil poměrně slušnou angličtinou. “Vemu vás tady do pár vinařství, je mi jasný, nechcete ty velký komerční, ale spíš něco lokálního. 140 USD za oba.” No, nebylo to málo, ale furt levnější než od cestovek a hlavně privátní. Představa kodrcání se v autobuse s turisty nebyla právě lákavá.

“Hele a neznáš někoho, kdo by nás zejtra vzal do hor? Třeba jako taxikáře?”. “Hmmm, jo, mám. Umíš rusky?” “Ale docela jo.” “Tak OK. Mu hned zavolám.” “Za chvíli nás už predstavoval usměvavému (ufff, konečně) Rafikovi, kterého jsem pro změnu překřtil na Grafika. Nabriefovali jsme ho, co chceme vidět, dohodli se na ceně a plácli si. Tak jsme si takhle postavili program s tím, že nám jeden den zbyl na Tbilisi. A hlavně s tím, že se nemusíme tahat s turistickými gangy, potloukajícími se všude po městě.

Večer jsme pak vyrazili na jídlo s mým českým, pardon, moravským, kamarádem, jež žije v Tbilisi už nějakou dobu. Dlouho jsme se neviděli, tak to bylo velice fajnové setkání. Opět se ukázalo, že kamarádství nerezaví a užili jsme si super večer. V přízemí jeho vily se nacházela jakási kalící místnost, která skrývala impozantní zásoby všeho, co teče a má alkohol. Zde bych vyzdvihl vynikající gruzínský koňak, kterým jsme prokládali víno a Kozla z Popovic. Do toho jsme ještě koštovali místní pálenku čaču.

p1030208

No, asi nikoho nepřekvapí, že nám ráno nebylo nejlíp. Rafika Grafika jsme posunuli až na 10 ráno a jakžtakž se dobelhali na místo setkání. Ten se stále usmíval (jak osvěžující) a smál se ještě víc, když jsme mu popisovali naší konzumaci. “Paňátno, syvodňja, vam plocho čustvujet sa” a zastavil u obchodu, kde jsme nakoupili zásoby minerálky. “Eta voda, eto medicina”, vnutil nám smrdutou tekutinu, po které jsem se málem pozvracel. Ale žaludek si za chvíli zvykl.

Projeli jsme prstencem sídlišť a za chvíli už byli v přírodě. A ta je tu fakt pěkná. Hory co obklopují Tbilisi jsou poměrně suché, ale zde se to už začínalo zelenat. Ještě jsme zastavili na benzínce. Respektive, na plynovce. Hrozně moc aut tady jezdí na plyn, stejně tak i Rafikův, no co? Přece starý Mercedes. Tady se na “toaletě” pro změnu málem pozvracela Maruška. Nebylo to zrovna vábné místo.

Zahanbeně jsem musel konstatovat, že ač se hodně věcí v Gruzii rozpadá, tak silnice mají lepší než u nás. Tak trochu ostuda. Ale co se týká řidičů, tak teda zlatí Češi, i když naše pověst také není nejlepší. Tady se ukazuje ta kavkazská nátura. Gruzínci řídí jako hovada a náš Rafik nebyl vyjímkou. Rád bych věděl, co se mu honilo hlavou, když předjížděl v zatáčce na horské cestě, aniž by měl tucha, jestli náhodou něco nepojede. Asi prostě doufal, že nic nepojede. No radši se ani nedívat. Možná to bylo tím, že měl za sebou Afgánistán.

“No víš, byl sem tam 3 roky. V Rudý armádě prostě, pěchotě, no. Drsný to bylo, to jako jo. Ani netušim, kolik sem tam vlastně zabil lidí, ale pár jich určitě bylo”, vyprávěl, když trhnul volantem, aby se v poslední sekundě vyhnul kamionu jedoucímu přímo proti nám. “Ale co tam bylo dobrý, byly “směšnyje cigarety””, smál se. “Furt jsme byli zkouřený. Jo a pak taky prášek. Šnupneš si a můžeš běhat maratóny. Nebo třeba kopat zákopy”, nepřestával se řehtat. “No potěš pánbu”, pomyslel jsem si. “Snad neni teď právě zfetovanej.”

p1020950

Udělali jsme první zastávku v Mtskhetis Jvari, klášteru ze 6. století. Křesťanství tady má převelikou tradici a je hodně hluboko zakořeněné. Spousta lidí se pokřižuje, když míjí kostel či klášter. Ať třeba na ulici v Tbilisi, když jdou jen tak okolo, tak i Rafik za volantem svého Meďáku, když v šílené rychlosti projíždí kolem. Tady jsme ovšem zastavili a vylezli z auta, abychom si to prohlédli. Působivá stavba na krásném místě s výhledem do krajiny. Ani ne překvapivě plná Indů a Arabů. Parkoviště narvané k prasknutí. Trošku to kazilo atmosféru, ale co se dá dělat.

p1020958

p1020997

p1020990

p1020985

Pokračovali jsme dál krásnou přírodou. Kolem nás všude hory, vodní nádrže s nádherně modrou vodou. Opevněný klášter – Gudauri. Opět hrozně moc lidí, ale i tak moc hezké místo. Duch loci s vámi lomcuje, akorát to poplašené kdákáníí Indů míchané s hrdelní “nasranou” Arabštinou trošku kazí takové to zasnění se. Žaludky začaly neúprosně řvát a v horách si člověk nevybere. Gruzínská kuchyně všude. Knedlíky kchinkali – něco na způsob čínských, nepálských či sibiřských knedlů plněných masem. K tomu šašlik a navrch chačapuri – chlebová placka plněná sýrem. Kalorická exploze o síle několika kilotun. Ta jejich kuchyň jako je docela chutná, ale v Dubaji člověk odvykne kostkám tučného masa a litrům omastku. Dá se říct, že to s našimi trávicími trakty dělalo čoromoro.

p1030062

Zpátky na silnici jsme míjeli spoustu aut s ruskou značkou, protože tahle cesta vede až na ruské hranice. Naprosto šílené kolony kamiónů, které byly zaparkovány a čekali snad na soudný den. Rafik říkal, že tu čekají i týdny. Nechci si představit, jak zde provádějí svou potřebu, osobní hygienu a další “zajímavé” aspekty každodennního života v komunitě kamioňáků.

p1030070

p1030004

p1030052

Kavkazští velikáni se tyčily všude okolo dobře přes 5000 metrů a jejich vrcholky pokrýval sníh. Trekovat a campovat musí být skvělé. “Bacha na to, máme tu taky hladový vlky a medvědy”, strašil Rafik jako mazaní Ovčáci čtveráci. Za městem Kazbegi, nově přejmenovaném na roztomilé Stepansminda, je už ruská hranice. Takové horské středisko dá se říct, ovšem šarm alpských vesniček to tak úplně nemá. Spíš je to zase ten Klondike. Šílená fronta na předražený, ale řádně zasraný hajzl a hajzldědkové mnoucí si ruce: “To sme jim to zas nandali. Jen ať platěj turisti blbý.”

p1030014

p1030044

p1030051

p1030100

p1030077

p1030079

“Hele, támhle v těch mracích je klášter. Jestli tam chcete, tak musíte přesednout do terénního auta, páč to moje kára nezvládne.”, oznámil nám Rafik. Tak nás nahoru vyvezla terénní Toyota úplně šílenou cestou necestou. Pak kousek pěšky do kopečka. Bylo znát, že jsme vysoko, sotva jsme popadali dech a hlavy se nám trochu motaly. Pár mnichů okolo s blahosklonným výrazem pozorovalo okolní krajinu a turistický šrumec okolo. Bylo už třeba jet zpět do Tbilisi. Rafik jel jako blázen, přesně jak se dalo čekat.

Následoval den na Tbilisi. Chtěli jsme klid. Prošli jsme staré město a pak sedli na lanovku. Odměnou nám byl krásný výhled, jak z lanovky tak i z hor nad městem. Tyčila se tam obrovská stříbřitá socha “Matka Gruzie”, přísně pozorující město pod sebou. Pěšky pak dolů zajímavou procházkou. Konečně nějaký šarm Tbilisi. Sice trochu okousaný zubem času, ale nedá se upřít, že ty staré uličky plné fakt krásných domků a prošpikované kostelíky mají něco do sebe.

p1030145

p1030149

p1030142

p1030132

Některá zákoutí byla jak z pohádky. Porostlá květy, vinnou révou, která se táhla všude. Pod tím relaxovali staří Gruzínci a mžourali do sluníčka. Na jídlo pak na doporučení jež nám dala jedna Gruzínka restaurace Black Lion, tzn. Černý lev. Nemít Google maps, tak ji stěží najdeme. Ani nebyla nějak označená, jen na zašlé stěně domu byla malba černého lva. Králík s koňakovou omáčkou a lilek s ořechovou omáčkou, byly asi nejlepší jídla, co jsme v Gruzii měli. Ty ořechy jsou mimochodem tu docela častá ingredience a dávají jídlu fakt dobrý šmak.

p1030139

p1030158

Poslední den nás čekaly kýžené výlety do vinařství. Zurab nás vyzvednul a za chvíli jsme už zase frčeli z města ven. Naším cílem byl region Kakhetti. Úrodný pás země, kde se pěstuje víno a celá řada dalších zemědělských plodin. Tak jak sliboval Zurab, viděli jsme pár menších, spíše rodinných vinařství, kde se nám dostalo jakéhosi výkladu. I když opět, člověk má pocit, že to ty Gruzinci dělají se sebezapřením. Vykuleně jsme zíral, jak vinné hrozny kvasí v ohromných amforách.

p1030164

p1030181

p1030159

p1030200

To je vlastně metoda, jež je unikátní pro Gruzii. Oni do hroznů nic nepřidávají. Oni je rozšlapou či rozmašírujou v ohromných kádích a vzniklou kaší pak naplní hliněné amfory, do nichž se vejdou i stovky litrů a jsou zakopané v zemi. A to je vše. Víno začne samo pracovat, bez cukru, bez droždí. No fakt se nám nechtělo věřit. Několikrát jsme se ujišťovali. Prostě ty jejich hrozny jsou přirozeně sladké. Při ochutnávce jsme pak našli zalíbení v odrůdě vína Saperavi.

p1030188

p1030163

Pak vinařství Khareba. To je jedno z největších v zemi a je to spíš taková průmyslová produkce. Zajímavé vidět. Součástí vinařství je ohromný sklep, vlastně takový tunel, vykopaný ve skále. Veřejnosti je otevřena jen malá část, ale jinak se jedná o kilometry chodeb, kde se skladuje a zraje víno. Součástí komplexu je i hotel, hezké zahrady a celkově příjemné prostředí. Bylo by fajn tu někdy strávit pár dní.

p1030194

p1030210

p1030215

Nakonec jsme pak ještě zajeli do jednoho dalšího menšího vinařství. Tam nás čekal i oběd ve formě salátů, pečené zeleniny, šašliků a samozřejmě vína. Také nějaká čača (pálenka) se našla. Jejich bílé víno ovšem stálo za málo. Bylo tak kyselé, že se skoro nedalo pít. Ovšem červené bylo skvělé. Podzemní hodovní místnost byla zpola zaplněná a bylo vidět, že někteří turisté, typicky Číňani, už mají trošku naváto. “No, k večeru už to tady musí být zajímavé”, konstatovali jsme.

p1030183

Jenže my museli zpět do Tbilisi. Dorazili jsme akorát včas, abychom se ještě prošli, koupili jeden obrázek, který se nám už 2 dny předem zalíbil a pak už jen vyzvednout v hotelu zavazadla a na letiště. Když jsme pak hodnotili celý výlet, tak trošku se smíšenými pocity. Gruzie má fakt hodně co nabídnout. Víno, historie, příroda, všechno super. Ale pro boha, ať trošku zmení ten svůj přístup. Ať se tam člověk cítí trochu víc vítaný. A pak to bude fajn…

 

Napsat komentář