Indie – Kerala aneb Jak jsme jeli na svatbu

Jak jsme jeli na svatbu

P1010057

Ne že bychom byli nějací profesionální vymetači svateb, ale tenhle rok se to nějak žení a vdává, že člověk neví, co dřív. Fakt je, že svatba dvou jedinců by teoreticky měla být jen jednou, takže taková paráda už se třeba nemusí opakovat. Takže když nás pozval náš indický kamarád Rajeesh na tu svojí do Keraly v jižní Indii, tak jsme se vůbec nerozmýšleli.

Rajeeshe jsme poznali jako vrchního v jedné z našich oblíbených restaurací, nabízejících all you can eat sushi a all you can drink. Jinými slovy, jez a vypij, kolik chceš. Netřeba říkat, že tyhle večery končívají řádnou kocovinou. Personál restaurací má různé instrukce směřující k tomu, aby se šetřilo, jako například, že zákazník může dostat jen jeden nápoj v jednu dobu. To ale Rajeesh alespoň vůči nám docela ignoroval a vždy se staral o to, aby nám bylo dobře. Záhy jsme se stali přáteli.

P1010049

Na Rajeeshovi nás hned na začátku zaujalo to, že vypadá úplně jako chlapík z filmu Milionář z chatrče. To jsme mu tehdy samozřejmě v rozjařené náladě hned oznámili a on se vůbec nezlobil. Naopak, neslyšel to poprvé, protože on tak fakt vypadá. A tak jsme za ním do restaurace chodili častěji a častěji a seznamovali se blíže a blíže a dovídali se o jeho vztahu a lá Romeo a Julie, kdy on se zamiloval v Dubaji do dívky z Barmy jménem Myat, jež je budhistického náboženství, kdežto on je hindu. A jaký je to problém a že neví co dál, protože rodiny tomu moc nepřejí, protože už jim našly jiné partnery, v rámci zvyklostí dohodnutých svateb. Ach ta láska…  No a jednoho dne nám oznámil, že si oba prosadili svoji a že bude svatba. Tak jsme začali shánět indická víza.

Pro našeho kamaráda Australana to bylo jednoduché, protože Indie zrovna udělila pár zemím včetně Austrálie možnost, dostat vízum při příletu. Ale my Češi jsme museli do nějaké agentury (která chce spoustu peněz), zkrze kterou Indie výhradně víza zpracovává. Typický byrokratický opruz, vyplňování sáhodlouhé žádosti o vízum a nakonec zjištění, že fotografie co máme, nám jsou prd platné, protože ty na žádost mají být asi o 3mm delší a širší. No nicméně, nakonec jsme vízum dostali a mohli začít plánovat.

No, vlastně jsme neplánovali vůbec nic. Rajeesh řekl, že všechno zařídí, tak jsme se na všechno vykašlali. Svatební dar jsme začali řešit pár dnů před odletem. Od pobytu v drahém hotelu, přes zlatou cihlu, až nakonec jsme došli k názoru, že nejpraktičtější prostě bude nějaký kredit na nákup čehokoliv, co budou potřebovat. Sice trochu nuda, ale pamatujeme z vlastní svatby, co člověk opravdu ocení. Potom už jen malý batůžek na záda a to bylo vše.

Na letišti v Kochin jsme přistáli někdy ve 2 ráno. Indie voní, nebo páchne? Jak to kdo chce, ale prostě ji hned zaznamenáte. Visí ve vzduchu. Směs vlhkosti, zatuchlosti, koření, potu, parfémů, nekvalitního benzínu a bůh ví čeho ještě. Rajeeshovi kamarádi nás vyzvedli a jeli s námi na náš hotel. Po cestě jsme se ještě mrkli na Rajeeshe k němu domů. Ve 4 ráno, noc před svatbou, místo aby spal, byl hyperaktivní. Asi něco jako svatební horečka.

P1010007

P1010022

Zato my jsme padli na postele a spali jak zabití. No, teda moc jsme si to neužili. 1,5 hodiny spánku není žádná sláva. Rajeesh nám ještě v noci říkal, že se z náboženských důvodů musíme ráno vysprchovat a nejíst maso. Tak to by snad ani problémy nedělalo. Sprcha byla docela ledová, k jídlu jsme pro jistotu neměli vůbec nic, v 6 ráno už nás vyzvedával Rajeeshův kamarád a my se vydali do jeho domku. Tam už byl pořádný bzukot. Hrozně moc potřásání rukou, představování se a okamžité zapomínání jmen. Byli jsme v takovém polospánku, takže to byl docela nářez. Dalo by se říci, že domek byl skromně zařízen, ale vlastně nic, co by se mu dalo vytknout. Stál na velice příjemném místě, hned nad rýžovými poli.

P1010015

P1010432

P1010431

Holky se jaly zkrášlovat pod dohledem místní zkrášlovatelky a my kluci čekali, co bude dál. Popíjeli jsme čaj, snažili se komunikovat rukama nohama, protože zdaleka ne všichni uměli anglicky. No v každém případě jsme byli takový VIP hosté. Všichni se s náma chtěli bavit. Já jsem byl pochválen za krásné modré oči a Dan pro změnu za to, že prý vypadá jako James Bond. Pak si nás vzal do parády Rajeesh a navlékl nás do tradičních keralských obleků, tak zvaných mundu . V tom tady chodí většina chlapů, ale my dostali takové fajnové. Je teda fakt, že moje košile trochu kousala a bylo v ní vedro, ale vypadala efektně.

P1010033

IMG_1808

P1010036

IMG_1801

Takže pro nás to bylo jednoduché. Ne tak pro holky. Ty byly zkrášlovány už notnou dobu, ale když vylezly ze dveří, tak se nám opravdu málem podlomila kolena. No hrozně moc jim to slušelo v těch indických sárích a s jasmínovými květy za ouškama. Vypadaly jak princezny a všichni na nich mohli oči nechat. Následovalo focení a další focení a nám už všem hrozně kručelo v žaludcích. K tomu ještě žízeň, kterou jsme nakonec uhasili vodou ze studny. Sic to bylo proti zdravému rozumu a nějak tak jsme počítali s možnými následky, ale kupodivu jsme živí a zdraví až doposud. Na tom celém je nutné zmínit, že oni tu svatbu berou úplně v klidu. Žádný stres, prostě pohoda, jazz. Akorát to ráno před svatbou a před náboženským obřadem je nutné se postit, což na nás neblaze doléhalo.

P1010027

P1010040

P1010042

A pak následoval přesun na místo M. Nebylo to nic menšího než hinduistický chrám v místním městečku, kde se konal obřad. Samozřejmě jsme jakožto cizinci navlečení v místním slavnostním oděvu, vzbuzovali patřičnou pozornost. A to jak od hostů tak i od kolemjdoucích. Zde bych také rád zmínil, že mluvím-li o městečku, mám spíše na mysli jakousi neidentifikovatelnou aglomeraci, táhnoucí se okolo silnice. Nebylo možné rozlišit, kde co začíná a končí, protože lidi a stavby prostě byly všude. Tím méně je možné odhadnout, kolik zde asi tak může žít lidí. Rozhodně zde nemluvíme o městečku v českém kontextu. Stát Kerala má konec konců v rámci Indie největší hustotu obyvatelstva.

P1010068

P1010066krásná nevěsta Myat

Nicméně, obřad začal a probíhal. Žádné velké formality. Naše skupinka se hladově, žíznivě a nevyspale potácela prostorami chrámu. Každý si s námi chtěl povídat. Někdo anglicky, jiný zas tak jak to šlo. Dostalo se nám mnoho různých pozvání, tu k někomu domů na čaj, tu k jinému na ananasovou farmu. Zde bych rád zmínil, že moje Maruška ananas bytostně nesnášela, až do té chvíle, kdy ochutnala čerstvě ukrojený, keralský. Rajeesh s Myat mezitím v klidu a s úsměvem obíhali nutné formality, povídali si s brahmany (hinduističtí kněží) a bavili příbuzné, kteří přicházeli a odcházeli a pak se zase vraceli v průběhu celé akce.

P1010083

P1010084

Já, jako správný Bobík, jsem už měl před očima mžitky, či spíš věnec buřtů a kelímek žluté limonády. Do toho všeho mně neustále padal ten keralský národní oděv, jež se zove mundu. Vlastně to není nic jiného než pruh látky, který má muž kolem boků. Byl jsem nervózní, abych nezpůsobil faux-pas a najednou se neúčastnil svatby jen v trenkách. Tak jsem si mundu neustále utahoval, uvazoval a posouval nahoru. To mně ale neustále kazili Keralané, kteří v dobré víře mně pomoci, mi to moje mundu zase posouvali dolu, protože to má podle místní módy padat až na paty.

P1010094

P1010092

P1010099

Ale konečně došlo k samotnému obřadu. Všichni vytasili foťáky a mobily (ach ta globalizace) a nacpali se co nejblíže. Brahman v keralském jazyce Malayalam (všimněte si, že to slovo se čte stejně i pozpátku – a tak nějak to i vystihuje ten jazyk. Mně to prostě zní jako něco mezi mlýnkem, kolovrátkem a drmolením s takovým zpěvným nádechem.) dal svoje požehnání, zablikaly blesky, tleskalo se, gratululovalo se a všichni se usmívali. A Rajeesh s Myat se poprvé legálně a před všemi políbili. Ani jsem nikde nezaznamenal slzy, jako to bývá na českých svatbách. Tady se všichni jen smáli.

P1010112

P1010114

A tak přišel čas oběda. Zasedli jsme k dlouhým jednoduchý stolům, před sebe dostali banánový list místo talíře a pak už nám bylo servírováno jídlo. Od všeho trošku. Jednalo se o tradiční standardizované svatební menu. Jedli jsme až se nám dělali boule za ušima. Jen jsme si jako správní exoti museli vyžádat lžíce, protože kromě Dana, který válel z jídla koule jako rodilý Ind a měl kari až za ušima, se nám rukama nějak jíst nedařilo.

P1010115

IMG_1872

S plnými žaludky jsme se pak ještě po obědě socializovali. Všichi byli milí a hrozně fajn. Jízlivě jsem se Rajeeshe ptal, co teď jako budou s Myat dělat. „Pojedeme domů, zamkneme se do ložnice a budeme hrozně busy“, lišácky zakoulel očima. Budiž mu přáno. Nám zase bylo přáno, dorazit na náš hotel a trošku si odfrknout před dalším dnem, kdy jsme měli vyrazit brzy ráno na výlet.

P1010061

IMG_1828

Konečně jsme měli možnost prohlédnout si náš Rock House (Kamenný dům), kde jsme spali. Nutno říci, že majitel Joei zde vybudoval docela impozantní koutek odpočinku s krásnou zahradou hned u řeky. Samozřejmě nechybělo pár typických indických nedodělků a věcí, nad nimiž člověk kroutí hlavou, ale to už nás nemohlo vyvést z míry. „Super, máme tu ledničku“, zajásal jsem s představou vychlazeného gin-tonicu. Když jsem ji otevřel, málem jsem se pozvracel. Bohužel nebyla ani zapnutá, ani čistá. Byla spíše hnilobná. Nevadí…

P1010168

P1010151

Gin-tonic se stejně jako whisky dají pít i teplé a tak místo kýženého spánku jsme zarelaxovali trošku jinak. Odpoledne vyvrcholilo koupelí v řece. Bylo to stejné jako s pitím té vody ze studny – nečekal bych, že se v Indii budu koupat v řece. Ale tady améby a svinčík neměly šanci. Proud byl tak silný, že i já, byvše průměrným až zdatným plavecem, jsem se už viděl někde v moři, unášen řekou do dálavy.

P1010160

P1010140

Dan dostal nápad, že si vypůjčíme Joeiho člun. Vydlabaný ze dřeva byl přivázán ke kůlu. Joei ho ochotně odemknul a myslím, že za chvíli litoval. V mírně opojeném stavu jsme se plácali na řece, pádla nepádlovala a proud byl silný. Chudák Joei to nemohl vydržet a oblečený skočil do vody, snaže se nás nějak usměrnit a vytáhnout člun z vody ven. Asi se mu docela ulevilo, když se mu to podařilo. My jsme všichni různě popadali do vody a tak jsme se krásně vykoupali a osvěžili. A pak konečně přišel ten spánek.

P1010127

P1010145

Probudili jsme se hladoví a žízniví už za tmy. Vzpomněl jsem si, že v centru vesnice jsem viděl jakýsi hotel, který měl na zdi napsáno „bar“. V šestém patře bylo opravdu docela velké nalévací patro, plné chlápků, kteří pili pivo a rum. Naše holky byly jediné ženy, ale to nikomu nevadilo. Hlavní bylo, že tu vařili a měli vychlazený Kingfisher (indické pivo). Večer jsme s Danem završili společným tancem na pódiu a zřejmě i pobavením návštěvníků. Pozvání na pivo, kterého se nám pak dostalo, bylo zcela jistě zasloužené (opět klasický indický trik. S celou hospodou jsme sdíleli jednu lahev). Domů jsme se dostali zase poněkud pozdě, ale v dobré náladě. Přístí den nás čekal velký výlet s Rajeeshovou rodinou.

VIDEO ZE SVATBY MŮŽETE ZKOUKNOUT ZDE.

…pokračování o našem výletu na jih Keraly příště…

Napsat komentář