Klid, lenošení, pohoda – Mauricius za 9 dní

Kam? Toť otázka. Kam na dovolenou? Ještě komplikovanější. Kam na dovolenou s hojící se polámanou nohou? Tak to už je fakt tvrdý oříšek. Muricius nebyl první volba, chtěli jsme původně do Gruzie do hor, ale Maruščina zlomená noha nás donutila hledat nějakou odpočinkovější alternativu. A já jsem na Mauricius stejně vždycky chtěl – hlavně od té doby, co jsem sbíral známky. Tak se mi nakonec splnilo přání a koneckonců, Mauricius naprosto splnil svůj účel – byl to relax, pohoda, klídek.

img_4830

Dostat se z Dubaje na Mauricius je pekelně drahé, protože Emirates tady zneužívají svůj monopol a chtějí za 6ti hodinový let přes 30.000 Kč za osobu. Zde tedy naprosto přišly ke slovu míle, které jsem měl možnost nasbírat během služebních cest. Dále pak je dobré, pro klid duše, zarezervovat si hotely předem. Ono by to šlo i bez toho, ale člověk aspoň ušetří spoustu času. A stejně tak i auto. K tomu se pojí naše rozhodnutí, nezůstat na jednom místě, ale tak nějak ten celý ostrov objet a zkusit více lokací.

img_4742

Mauricius má totiž pověst tzv. líbánkového ostrova a zvykem je, spíš si vzít tzv. package, jež zahrnuje vše – letenku, hotel, transfery atd. Pak už člověku zbývá, jen se vykydnout na pláž a nic nedělat. To my jsme zaujali trochu aktivnější přístup. Mauricius není zas až tak levný a to se týká zvláště ubytování. 5ti hvězdičkové hotely prostě stojí jako všude jinde. Levnější guesthousy jsou sice také k dispozici, ale na druhou stranu, je fajn v nějakém resortu být, protože to znamená mít krásnou bílou pláž hned u nosu, vynikající servis a příjemné prostředí. K tomu se nám hodily kupóny Entertainer, kdy člověk zaplatí jednu noc a druhou má zdarma. Jinak ten „líbánkový ostrov“ má i výhodu v tom, že každý hotel má zónu „couples only“. To znamená, že jste-li jen s partnerem a nepostrádáte-li nutně řev a běhání malých dětí, jdete právě do této zóny, kde máte svatý klid, neb dětem je tam vstup zakazán. Možná to zní tvrdě, ale je to docela praktické.

img_1517

Takže jsme si potvrdili všechny rezervace (občas to chvíli trvalo, než se hotel ozval zpět – holt ta ostrovní mentalita), udělali takovou základní představu, co zhruba chceme vidět a pak už nezbývalo nic jiného, než sednout do zbrusu nového ohromného Airbusu A380 a vystoupit po nočním letu na Mauriciu. Tam šlo vše jak na drátkách. Za chvíli už jsme seděli v Hyundai a10 a uháněli vstříct klidu a pohodě. To auto bylo jedno z nejmenších, co jsem kdy řídil, ale na Mauriciu úplně stačí. Silnice tu mají miniaturní a většina aut je právě takových.

img_4846

Chvíli jsem si opět zvykal na řízení na levo, ale žádné karamboly se neděly. Řadit levou rukou není zas tak těžké a spíš jsem měl problém s blinkry. Půjčovna aut nám také poskytla zdarma GPS navigaci. Jenže jet podle ní nebyl zase takový šlágr. Z nepochopitelného důvodu nás poslala tou nejpomalejší možnou cestou po pobřežní silnici. To by bylo fajn, kdybychom nebyli nevyspalí a rozlámaní z toho nočního letu. Po cestě jsme aspoň narazili na příjemnou restauraci, kde jsme si dali oběd. Bylo to vynikající, akorát se nám ty porce zdály nějaké malé. No, to zřejmě proto, že a) jsme zkažení Dubají b) protože to bylo tak dobré.

img_4738

Zde stojí za to zmínit, o čem ten Mauricius vlastně je. Nuže, když tak člověk jede ostrovem, tak vesničky a města připomínají tu kousek Indie, tu Afriky a docela i Evropy. Ovšem zvláště oproti Africe a Indii je tu mnohem čistěji a vše funguje, jak má. Ta Indie, Afrika, Evropa se tady tak hezky promíchala a vytvořila dost unikátní mix, který tvoří kulturu tohodle ostrova. To vše je podbarveno tím, že se jedná o malý relativně prosperující ostrov, takže je tu i bezpečno a hlavně nikdo nikam nespěchá. Je tu ten typicky ospalý, ale roztomilý, klid.

img_4739

Ten mix se samozřejmě promítá i v místní kuchyni. Vlastní verze kreolských curry, jakoby indické ale neindické, báječné bagety a pečivo (ty Francouzi, stejně jako třeba ve Vietnamu, po sobě nechávají tyhle chutné stopy), spousta mořských potvor, připravených jednoduše a čerstvě a do toho samozřejmě standardní záležitosti typu Čína, pasta atd. To vše se hojně zapíjí pivem anebo dobrým jihoafrickým vínem. Případně místním rumem, který je fakt vysoce kvalitní.

Jak už to ale bývá všude, tak podstatní jsou lidé, co tu žijí. Máme zkušenosti s Indy v Dubaji, Kuvajtu, Indii. Prostě ti typičtí Indové – často poněkud nepochopitelní, zmatení, do jisté míry agresivní (neustále vás do něčeho nutí, chtějí prodat atd.), ne vždy poctiví (neustále přemýšlejí, jak na vás vydělat), drmolící tou jejich sotva srozumitenou Angličtinou apod. O Afričanech ani nemluvě. To je něco podobného. Už jsem tu psal zážitky z Nigérie (i když uznávám, ta je trochu extrém). Samozřejmě tady je ten problém se zobecňováním – je nesmyslné takhle uvažovat, jenže takhle to má člověk v té palici prostě už zažité (v našem případě alespoň opravdu na bázi reálné zkušenosti, což není pravidlem pro mnoho lidí v Čechách).

No ale podstatné je, že Mauricius je úplně jiné kafe. Takže mauricijští Indové tu působí jako ty nejvyklidněnější lidi, mluví s roztomilým francouzským akcentem (což je samo o sobě velice roztomilé), jsou velice slušní a přátelští, žádné tlaky a když člověk řekne „děkuji, ale nechci“, tak tomu rozumí. A to samé se týká ostrovanů s africkým a samozřejmě i evropským původem. Je vidět, že všechno je to o určitém stupni prosperity, obecného štěstí a samozřejmě i klimatu a celkové krásy ostrova.

img_4858

Takže po obědě s lepším pocitem v žaludku, už jsme se mohli kochat krásami, které Mauricius nabízí.  Silnička se klikatila mezi až kýčovitým mořem, které hrálo všemi odstíny modré na jedné straně, a mezi třtinovými polemi z nichž se tyčily krátery vyhaslých sopek na straně druhé. To vše podbarvené sytě modrou oblohou s pár mráčky a zelení, která byla všude okolo, dávaje najevo, že tu také občas prší. Doprava minimální, akorát bacha na ty šíleně uzoučké cesty. To bylo nejprve trochu o nervy.

img_4743

Odpoledne už jsme značně unavení dorazili do města Belle Mare, kde nás čekal hotel, resp. resort, LUX. No, asi nejde, se tady do toho místa nezamilovat. Je to jeden z nejkrásnějších resortů, co jsem kdy viděl. Velký tak akorát, překrásné místo, bělostná pláž, zářivě modré moře a hlavně všechno děláno tak, aby se tu člověk fakt cítil dobře. I ten personál je tak příjemně vytrénovaný, nebo možná fakt takový je (těžko říct), že kolem šíří pohodu. „Nechte to být, my se o to postaráme. Vy jste tu přece na dovolené.“, zní tak nějak nenásilně, až z toho má člověk pocit, že to tak i vážně myslí.

img_4770

img_4772

img_4810

img_4763

Pokoj byl fakt velký. Moderně ale velice vkusně zařízený, žádný takový ten minimalistický chlad. No nedalo se na nic čekat. Hodit věci dovnitř a okamžitě na tu bíle zářící pláž. A spát, odpočívat, opalovat se. Počasí bylo trošku frišné, ale opět. Ta Dubaj člověka zblbne. Ono bylo vlastně hrozně příjemně. To jen když zalezlo slunce a zafoukal vítr, tak člověk dostal husinu. A fakt teda je, že moře bylo už trošku na té studené straně. Objektivně řečeno – nekoupal se v něm vlastně nikdo. Ale stejně jsme se nemohli vynadívat na ty barvy, na to jak přechází do bílého písku a za tím pískem je hned zelená tráva, z které rostou palmy. Připomělo mi to fantastický ostrov Isla de Maiz v Nicaragui. (…i když čert ví, jak to tam vypadá teď).

img_4749

Hotel měl dost slušný výběr restraurací, které byly poměrně drahé, ale velice chutné a tak komfort zvítězil. Ani jsme nezkoušeli chodit jinam. Kromě toho tam byl i malý rumový bar, kde jsme měli možnost poprvé ochutnat  tekutý mauricijský zázrak. Snídaňový buffet s výhledem na (prý) největší bazén na Mauriciu (ten teda byl fakt velký) a na bílou pláž, byl také na jedničku. Hotel také nabízel výběr aktivit a zábavy, takže přes den jsme si zajeli na krátký výlet na útes člunem se skleněným dnem. Večer pak hrála živá muzika, taková směs blues a jazzu. Dost příjemné.

img_4753

img_4815

img_4778

img_4824

No asi nikoho nepřekvapí, že se nám odsud vůbec, ale ani trošku nechtělo. Bylo to jako vyhnání z ráje. Poslední den jsme tedy udělali check-out, tzn. opustili pokoj a zůstali ještě až do odpoledne na pláži. Opět tady měli jednu sympatickou službu, tzv. „shower-room“. Jednoduchý pokoj, který není určený ke spaní, ale kde si člověk může složit věci a dát si sprchu, má-li ten den odjet, ale už nemá přístup do pokoje. Odpoledne jsme se tedy vydali na přesun do dalšího hotelu. Byl to hotel Ravenala Attitude a nacházel se v regionu Balaclava. Asi hodinku cesty.

img_4843

Hotel v Balaclavě sám o sobě vypadal poměrně dobře. Velkorysá recepce, ohromný bazén a i ten pokoj byl dost vkusný. Jenže ti lumpové nám nedali výhled na moře, i přesto že jsme je prosili. Prý že ty pokoje jsou plné. No nevěřili jsme. Jenže co bylo horší bylo to, že pláž tady byl jen takový úzký pruh hnědého písku. Ty tam byly bílé duny a tyrkysová voda. Vůbec nás nenapadlo, že by Mauricius mohl být i takovýhle. A vůbec jsme nechápali, čím teda tenhle region Balaclava může být tak vyhlášený. Proč tady vůbec staví hotely? No když už člověk má dovolenou, tak ji chce užít bez kompromisů. Udělali jsme malý noční průzkum na internetu a rozhodli se, že už zítra ráno prchneme. Vezmeme si ještě navíc jednu noc v Sofitelu ve městě Flic en Flac, kde už jsme měli zabookované dvě noci. Dle všech indicií by nás Flic en Flac neměl zklamat.

img_1114

img_1110

dsc_2270

img_1123

A tak jsme také udělali. Cestou na jih do Flice en Flac jsme projížděli hlavním městem Port Louis. Je to největší město na ostrově a působilo takovým dojmem průmyslového střediska. Tak nějak nic extra. Dále jsme jeli městem Moka, kde jsme si udělali malou zastávku v místním minipivovaru Flying Dodo. Personál byl velice příjemný a ochotný a značně je potěšilo, že jsme Česi, protože jedno z jejich piv se jmenovalo „Ležák českého stylu“. Hlavní sládek vypadal jako úplný prototyp hipstera se svým mohutným plnovousem. Ale pivu fakt rozuměl a byl fajn. Nakoupili jsme zásoby toho českého lageru, belgického bílého a také celý pěti-litrový soudek ležáku, který se nám nakonec podařilo ve zdraví dovézt v kufru až do Dubaje jako dárek pro naše sousedy.

Pokračovali jsme směrem na jih a krajinka se začala hezky otvírat. Opět ten mix třtinových polí, černých kuželů vyhaslých vulkánů, občas do toho i něco, co by se dalo nazvat horským masívem a hlavně po pravé straně opět to tyrkysové moře s bíle jiskřícím pískem. „No tak to vypadá dobře“, shodli jsme se. Když jsme vzali odbočku na Flic en Flac, vypadalo to ještě líp. Prostě jako ten Mauricius, co jsme čekali. Ve městě byla k našemu překvapení samoobsluha Spar (není to náhodou rakouská značka?). Vypadalo to tam sice hala bala, ale měli tam to, co jsme hledali. Čerstvou zeleninu, francouzské sýry, šunku atd. Prostě to, co jsme si chtěli dát s vínem na balkoně.

img_1151

img_1152

Pak už jsme jen dorazili do Sofitelu, který nás nezklamal. Bylo fajn vědět, že tu teď máme 3 dny a můžeme řádně lenošit. Hotel to byl elegantni, opět s ohromným bazénem, kde teda voda byla studená jako led. Výhodu to mělo v tom, že když se tam skočilo, tak člověk fakt musel plavat, aby se zahřál. Pláž opět bílá jako sníh se spoustou lehátek, postelí a sítí. A k tomu nádherné spa, čili relaxační centrum zařízené v asijském stylu. V tamní sauně jsme trávili dost času a dokonce si dali i 90 minut jógy se cvičitelkou jen pro nás. Jó, měl bych to dělat častěji. Maruška je oproti mě, i se svým handicapem zlomené nohy, mrštná jako had. Nebo jako žížala?

img_4863

img_4869

img_4913

img_4924

img_4893

Bylo tam i potápěčské centrum, které nabízelo ponory vyloženě za hubičku. To bylo hlavně díky tomu, že útes byl skoro za rohem a nebylo třeba jezdit nikam daleko. V podstatě jen 10 minut a člověk byl na místě. Nedá se říct, že by pod vodou byly úplné zázraky, ale byl to takový klídek ponor. Dost ryb, korálů méně. Ostrov má sopečný původ a tak jsou kolem dokola naskládány bloky skal a kamenů. Chvílemi se zdá, jako by člověk proplouval Adršpachem zatopeným vodou. Ale teda i v tom neoprenu byla docela zima.

dsc_2297

dsc_2292

Večer jsme jezdívali do města. Byl tam dobrý výběr restaurací a zvlášť chobotnicový salát v místní kreolské jídelně chutnal úplně geniálně. Za tři dny jsme se přesunuli do dalšího hotelu – La Pirogue, který byl kousek opodál. Nebyl sice tak vychytaný jako Sofitel, ale neurazil. Stejně jsme plánovali konečně udělat nějaké výlety. Abychom se teda fakt jen neváleli na těch plážích.

Čekala nás cesta do slavné rumérie, tedy místa, kde se vyrábí rum, Chamarel. A kousek od tamtud byl i slavný mauricijský vodopád. Chamarel je docela vysoko v horách a tak naše Hyundai dostávalo docela zabrat. Motůrek pracoval na plné obrátky, až se před náma vyloupnul komín místní palírny. Měli to hezky zařízené. Komplex byl v zahradě plné květin s krásným výhledem do krajiny. Všude zeleno a svěže. Nejdříve jsme si dali oběd – báječný flák vepřového s jakou? No přece rumovou omáčkou. Pak už se nás ujala průvodkyně.

img_4937

img_4971

img_4945

img_4941

Prohlédli jsme celý provoz a nahlédli do tajů destilace. To vše samozřejmě korunováno vydatnou ochutnávkou. Za příplatek jsme pak ještě dostali nějaké vyloženě prémiové rumy staré až 15 let. No nepijte to. Vzhledem k rozsahu té ochutnávky, někteří hosté byli značně znaveni. Týkalo se to hlavně Číňanů, kteří se různě motali a chovali se tak, že bylo vidět, že mají dost.

img_4957

img_4952

img_4958

V podnikové prodejně, kde jsme koupili několik lahví rumu přímo od zdroje, jsme pozorovali nešťastnou prodavačku. Snažila se čínskému zákazníkovi vysvětlit, že Mauricius turistům nevrací na alkohol daň z přidané hodnoty. „A proč?!“, vyštěkl s pisklavým přízvukem Číňan. „Protože to jsou pravidla naší vlády. Na alkohol a tabák se daň nevrací.“, odpověděla prodavačka. „A proč mi teda jako tu dph teda nechtít vrátit?“. „Protože nemůžu, to jsou pravidla daná vládou.“ „Chci mluvit s člověk, co za to zodpovědnost“, blekotal podnapilý Asiat. „Tak se cestou zpět stavte na Ministerstvu Financí, tam vám to vysvětlí“, rezignovaně kroutila hlavou prodavačka.

img_4975

My jsme takový problém neměli a tak jsme se cestou zpět místo na ministerstvu stavili u vodopádu. Je to jeden ze zlatých hřebů mauricijské přírody. Ale co si budeme povídat – prostě je to jeden z vodopádů, co člověk v životě vidí. Určitě hezký na pohled, ale bohužel poněkud z dálky. Na večír jsme byli zase doma.

img_1282

img_1173

img_1252

V pohodě a klidu jsme dožili poslední dny ve Flic en Flac. Já si dal navrch další dva ponory, které mě nutily brzo vstávat, ale určitě stály za to. Zašli jsme na masáž, která byla úplně báječná a zase uběhla tak rychle, až člověk nechtěl věřit, že to bylo 90 minut. Debužírovali jsme na skvělém jídle a zcela pochopitelně na nás pomalu padala deprese z toho, že už musíme zpátky. „Ještě mít tak pár dnííííííí“, hekali jsme. Poslední den jsme odjeli na letiště. Tam vrátili auto, přičemž vše proběhlo v pořádku, žádná „šmé“, a pak už jsme odletěli zpět do Dubaje.

Mauricius naprosto splnil svůj účel. Kdo hledá klid, civilizované prostředí, nádherné pláže, příjemné počasí a zelené scenérie, tak to tady přesně najde. Určitě to není místo pro dobrodruhy. Mauricius žádné šoky a adrenalin nenabízí. Není to ani pro baťůžkáře, protože je tu celkem draho. Pro nás bylo nejlepší, že jsme nemuseli nic moc řešit. Vše fungovalo jak mělo. Nikdo nám nic nikde nevnucoval, nenabízel žádné blbosti, s nikým jsme se nehádali. Služby byly na úrovni a jak už bylo řečeno, vydrželi bychom rádi i déle ☺

Napsat komentář