PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

A tak jsme tedy zamířili do wádí Muyadin. Bylo to docela blízko, na odbočce ze silnice na Jebel Akhdar. Cesta byla pořádně kamenitá, ale Volvo to naštěstí zvládlo. Projeli jsme vesnicí, která byla přímo uprostřed kaňonu a přemýšleli o tom, jak se tam asi žije, takhle izolovaně od zbytku světa. „Jak se tam asi kluci seznamují s holkama?“. „Co tam asi dělají po večerech?“. „A mají tam vůbec internet?“. Dojeli jsme na samý konec cesty a pak už se muselo dál po svých. Rozhlédli jsme se a hned nás napadlo, že bychom tam mohli strávit noc. Hezky skrytí před větrem a nepohodou.

Vydali jsme se tedy pěšky dál do wádí. Bylo to nádherné. Stěny kaňonu, který nás obklopoval, se tyčily do výšky asi 50ti metrů a všude byl klid. Jen ti ptáci rušili svým rozšafným štěbetáním ☺ Měli jsme představu, že dojdeme někam k přírodním bazenům plných čisté modré vody (tak jako tomu je ve Wadi Shaab neb Wadi bani Khalid) a omyjeme naše prachem cesty pokrytá a potem páchnoucí tělesné schránky. Jenže jsme šli, lezli, podlejzali, škrabali se (v žabkách, my chytří) a voda furt nikde. Když jsme došli do bodu, který v tom nejnutnějším případě vyžadoval alespoň solidní obuv a v lepším případě i horolezeckou zručnost, vzdali jsme to. Tak jsme se aspoň hezky prošli.

Už jsem se těšil, že rozděláme stany a uděláme si pohodu, když moje tři ženy přišly s tím, že tady spát nebudou, neb na ně padla jakási temná tíseň z místa. Snad to bylo způsobené nálezem zvláštního kamene, který na sobě měl ornamenty jako z nějakého hororu (vypadaly jako nakreslené, ale byly přírodní), nebo to bylo dáno představou, že vesnice ve wádí je plná mutantů (což by nemuselo být tak daleko od pravdy, když si člověk představí tak malou komunitu křížící se mezi sebou). Každopádně jsem neměl šanci a tak jsme sedli do auta a uháněli hledat jiné místo na spaní než se setmí.

Snažili jsme se dostat alespoň do směru na Muscat a tak jsme nakonec našli idylicky vypadající místo kousek od města Izki. Fakt krása. Úžlabina, písečná plocha ideální pro postavení stanů, spousta dřeva a hned za námi skály. Fakt paráda. Bylo tam i pár vlhčích míst, což nás asi mělo varovat. Začali jsme grilovat a vládla pohoda, když tu najednou začal nálet komárů. „To je v pohodě, ono se setmí a oni zalezou. Prostě normální komáři.“ Jo, takhle možná fungujou normální český komáři, ale ty ománský mají obdivuhodnou vytrvalost. Začali jsme uvažovat, že by se nám hodil Antianopheles jako měli tehdy ve Čtyřlístku . S těmi vedlejšími následky bychom se už nějak vypořádali.

Noc byla strašná. Jen v našem stanu jsme zlikvidovali asi 10 řádně nacucaných kousků a stejně tam stále ještě další poletovali. Vůbec nevím, jak se tam mohli dostat. K tomu nám stan ještě okupovali jacýsi broučci, kteří sice neštípali, ale bylo jich tam snad sto a jejich pohyb po našich tělech v kombinaci s pisklavým bzučením komárů vytvářel šílenou atmosféru. A do toho ještě bylo hrozné dusno. Ráno jsme prostě byli hotoví. Naházeli jsme věci do auta a vyrazili směr Muscat.

Dopolední vycházka Muscatem byla klasická. Zaparkovat na Mutrah cornich a trošku to celé obejít a hlavně se stavit na místním trhu – Mutrah souq. Stále si myslím, že tenhle trh má absolutně nejlepší atmosféru široko daleko, ale i tady už je cítit přítomnost velkých lodí, které vyvrhávají exotikychtivé turisty z celého světa ze svých útrob a posílají je okupovat cornich (nábřeží). Na tržišti už víceméně převládají turistické obchůdky. Naštěstí se zde ještě dají najít opravdové omáské suvenýry, ale stejně tak i univerzální cetky vyrobené kdesi v Číně či Indii, které naleznete přesně stejné v Dubaji, Jordánsku, Indii a kdekoliv jinde. Jen hlouběji v nitru tržiště se dají najít klasické obchody s nádobím, oblečením a jídlem pro místňáky.

Když jsme pak sedli v jedné nábřežní restauraci na něco k jídlu a pití, zarazilo nás, že zde sedí jen a jen samí turisté. No jo, co se dá dělat. Aspoň že to jídlo bylo dobré. Tak jsme ještě projeli Muscatem, stavili se u extravagantního Sultánova paláce a skrze čtvrť Ruwi jsme vyrazili směr potápečská báze ExtraDivers v hotelovém komplexu Shangrila, kde jsme si zamluvili ponor.

Ponor byl velice příjemný. Nic komplikovaného, ideální osvěžovač paměti pro mě a Marušku, po tom co jsme se několik let nepotápěli. Je to něco jako jízda na kole – už se to prostě nedá zapomenout. Více o potápění pak ZDE.

Podstatné bylo, že jsme si na bázi mohli dát konečně sprchu. No co si budeme povídat, byla to paráda, i když byla studená a i když si holky spletli pleťové mléko se šamponem. Náš divemaster Faisal nám pak ještě poradil dobrou pláž na camping. Už se začínalo stmívat a tak jsme bleskurychle sbalili a vyrazili.

Člověk by nečekal do jaké divočiny se dostane jen takový kousek od Muscatu. Za chvíli už jsme byli v opuštěné krajině na úzkých klikatých silničkách mezi horami a údolími. Tu a tam nějaká pidi vesnice. Už byla úplná tma. Projeli jsme vesnicí Al Seif, kde měla být ta pláž, ale vůbec jsme nemohli najít přístup k ní. Nakonec jsme dojeli až na samý konec silnice, kde se ze tmy vynořili dva Indové, vůbec jsme nechápali, co tam dělají, a poslali nás zpět. Zpět v Al Seifu se nám nakonec podařilo pláž najít a nezapadnout v písku.

A následoval typický průběh – vybalování, grilování, hodování. Bylo velice příjemně a tak jsme se rozhodli, že budeme spát jen tak pod širákem na matracích. Jenže ouha, i tady nás dostihlo to pronikavé komáří bzučení kolem uší. Takže uprostřed noci jsme postavili stany a ocenili to, že nás nic neštípe. Zoufale jsem se potřeboval vyspat na cestu zpět, která nás čekala druhý den.

Ranní slunce se jako obvykle postaralo o brzký budíček. Čekalo nás skoro 10 hodin cesty. Alice odlétala ten samý den v noci, tak jsme jí to nechtěli pokazit a vydali se směr Dubaj. V Muscatu jsme dali snídani v jedné sympatické kafeterii ve čtvrti Ruwi, odeslali pohledy a rozloučili se úžasným pohledem na bílé město mezi hnědými skalami.

Cesta už pak probíhala plynule, s jednou zastávkou na oběd a umytí a vyluxování auta v Ibri. Ideální kombinace – člověk nechá auto v myčce (mimochodem, bylo to po těch pár dnech fakt potřeba), mezitím si jde dát do nedaleké restaurace něco překvapivě dobrého k snědku a po jídle je auto umyté a vyluxované a může se jet dál. Do Dubaje jsme dojeli ještě za světla a ke spokojenosti všech. Kdyby tak Alice věděla, že o dva dny později mi odešla autobaterie a já vůbec nemohl nastartovat. A kdyby se tohle stalo někde v ománské pustině… …ehm…

První část ZDE.