PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Kdyby ten Omán nebyl býval tak omamný, asi bychom tam nebyli bývali jezdili tak často. Jenže já už jsem Ománem omámem dobrých 10 let a Maruška od své první návštěvy před rokem a půl dopadla úplně stejně. A stejně tak úplně každý, koho znám. Pro mě je to taková esence pozitivní Arábie, nebo-li všechno dobré, co z této části světa pochází na jednom místě. Drsné hory, bílé pláže, oazy a wádí, nekonečné pouště. A k tomu fakt příjemní lidé, kultura, starobylé pevnosti a města.

Nejlepší na tom ovšem je, že Omán hraničí se Spojenými Arabskými Emiráty a z Dubaje je to na hranice asi 90 minut. Tak málo stačí, aby se člověk ocitl v jiném světě. V reálném světě bez mrakodrapů, ve světě kde i občané země pracují třeba v supermarketu, což se v Dubaji rozhodně nevidí. Je to prostě ten vítaný únik, který si pokaždé pořádně užíváme.

Tentokrát za námi do Dubaje přijely dvě kamarádky a tak po pár dnech jídla, shopping mallů, válení se na pláži a návštěv emirátských superatrakcí, jsme narvali auto až po okraj campingovou výbavou a vzhůru za ománským dobrodružstvím, jak to holky nazvaly. Na hranice jsme dojeli nějak po páté hodině. Imigrační úředníci byli celí diví z toho, že sebou mám tři ženy. Řekl bych, že docela záviděli. Ománský celník nám trochu prohlédl auto a rutinně zkontroloval i chladničku, jestli tam náhodou nemáme alkohol. Alkoholu jsme samozřejmě měli v celém autě přiměřeně dost tak jako vždy, včetně piv v chladničce. Jako obvykle zabral trik, kdy na vrchu leží klobásy s ostentativním nápisem „pork“, tzn. vepřové a celník už dál nejde. Jsem zvědav, jestli někdy některý přemůže svůj odpor a půjde hlouběji. (včera mi ovšem kamarád říkal, že jeho otci zabavili i tu vepřevou klobásu, tak nevím)

Od hranic jsme uháněli ještě kousek Ománem a když se začalo smrákat, začali jsme hledat nějaký ten plácek na přespání. Vzali jsme první odbočku z dálnice na pouštní cestu a tam jsme se v prostoru mezi pár stromky utábořili. Po otevření dveří auta jsem dostal pořádnou facku od písku a větru. „Ufff“, hekl jsem, „to je ale překvápko“. Ač to nejprve vypadalo, že nás vítr odfoukne kamsi do Jemenu, který ten den právě začala bombardovat Saudská Arábie, vytrvali jsme. Ono stejně nebylo na výběr. Fakt není dobrý nápad, hledat místo na camping po tmě.

Vítr neustával foukat a tak se opět osvědčilo mít v autě lopatu. Tu lopatu, které se holky zděsily, maje v hlavě stereotypní situaci z detektivek, kdy výlety do pouště s lopatou nekončí dobře ☺ (ono to koneckonců, není jen v detektivkách, ale bohužel i v českém reálu – odkaz ZDE ). Nicméně, jáma vyhloubená v písku posloužila jako ohniště kryté před větrem a umožnila nám připravit skvělou večeři. Vítr mezitím zpomalil na velice příjemnou, ochlazující úroveň, asi jako když se přepne stropní větrák do pozice 2. No a tak jsme kecali a kecali, až jsme vypili ¾ našich zásob a šli spát někdy po jedné ráno. …a skvěle jsme se vyspali.

Ráno už vůbec nefoukalo a nemilosrdné slunce se postaralo o to, že jsme už brzo ráno poskakovali kolem stanů a konali osobní hygienu. Naházeli věci do auta a vyrazili polykat další kilometry dálnice číslo 21 směr Nizwa. Do Nizwy, té krásné Nizwy, kterou mimochodem New York times, Rough Guide, Lonely Planet a BBC zvolily jako jedno z měst roku 2015 (odkaz ZDE), jsme dorazili před polednem. A dali jsme naše tradiční kolečko.

Už ani nevím, kolikrát jsem v Nizwě byl, ale pokaždé to má něco do sebe. BBC a ostatní prostě mají recht. Jen se bojím, aby zůstala taková, jaká vždycky bývala. Opravdová, vyklidněná a přátelská. Už několik let tam rubou novou 4 proudovou silnici, turistů přibývá (což jim nemůžu zazlívat, protože je tam prostě hezky) a přibývají nové domy a hypermarkety (což holt také nemůžu nikomu zazlívat, protože lidé chtějí nakupovat a žít). Hlavní je, že stará Nizwa se svými úžasnými hliněnými domky ještě stojí. V hliněných domcích už žijí spíše Pákistánci a Afgánci, zatímco Ománci se přestěhovali do nových vil, ale to místo má stále tu úžasnou atmosféru. Staré hradby a věže, nádherné tepané, vyřezávané a malované dveře, tunýlky, průchody, zahrady plné palem.. ..a bohužel i hromady odpadků. No, co se dá dělat.

Procházka starou čtvrtí je prostě velice příjemná věc. Stejně tak jako návštěva pevnosti a pohled do krajiny obklopené palmovými háji a mocnými horami. Já jsem jako správný místňák chodil s kohortou žen v závěsu za sebou ☺ To ovšem nezabránilo jakémusi staříkovi v tom, aby Janu nenápadně poplácal po zadku. No, konstatovali jsme, že ten z toho bude mít zážitek do konce života. A Jana si mohla připsat dobrý skutek.

Bohužel byl čtvrtek, tak se zrovna nekonal slavný „kozí“ trh (o tom napíši přístě). Ale pár turistických obchodů s relativně autentickými suvenýry bylo otevřených, tak jsme utratili pár těžce vydělaných Rijálů. Zastavili jsme v jednom malém obchůdku s přátelským majitelem.

Hned jsem na něho vybalil mojí lámanou arabštinu. „Salám alejkum, šlónek šachbárek? Čem háde chandžár? Kolik stojí tahle dýka?“, ukazujíce na zahnutý chandžár (nůž typický pro Omán a Jemen). „Salám alejkum“, on na to, „odkud jste poutníče, že umíte takhle arabsky?“. „Z Dubaje, z Dubaje, jsme přijeli, pokochat se vaší krásnou zemí“. „Áááá, z Dubaje, no jo, tam je blaze, tam jste za vodou, co?“. „Áááále, dyť je to tam samej mrakodrap a shopping mall, to tady u vás v Ománu je blaze. A tak za kolik ta dýka bude?“. „Hmmm, tak čtyřicet Rijálů stojí“. „Ale to nééé, to je moc.“ „Vždyť vy jste v té Dubaji bohatí, ne?“ „Ale no tak, přece se nějak dohodneme? Co takhle třicet – talatýn?“ „Hmmm, hmmmm, hmmm, talatýn talatýn, třicet, to je krásný číslo, to je fakt, ale ne pro mě.“ „Ale já jsem jí tady před 10ti lety kupoval za dvacet“. „No jo, ale dneska Saudové bombardují Jemen, turisti sem přestanou jezdit, budou se bát, i když je to daleko.“

Nakonec jsme se dohodli na třiceti a ještě popili kafe a pojedli datlí a dostali rady, kam jet dál, do jakého wádí se podívat a nakonec nás všechny vyfotil s velkým obrazem Sultána Qaboose, který se právě vrátil z úspěšné (snad) operace v Německu. Holky se do Sultána, jehož portréty jsou po celém Ománu, docela zakoukaly. Však on je to fakt fešák a lidi ho mají fakt rádi, protože Omán opravdu pozvednul, akorát o něm kolují mýty, že není moc na ženské. A potenciálním problémem může být to, že nemá žádného potomka, jemuž by předal svojí vládu.

A tak jsme tedy zamířili do wádí Muyadin. … pokračování ZDE….