PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Tak tohle místo mě vždycky přitahovalo jako jakási poslední výspa civilizace na naší planetě. Mám dojem, že to bylo od té doby, kdy jsem jako malý kluk přečetl jednu knihu o dobývání Severního pólu. Už vlastně ani nevím, jak se jmenovala a jakou konkrétní roli tam Špicberky hrály. Nicméně, to jméno zůstalo zaseknuté v mojí hlavě. Popravdě jsem ale ani nečekal, že bych byl kdy schopen se sem vypravit.

Až najednou teď. Letěl jsem ze Stockholmu, což sice je už kousek na severu, ale stále ještě to dá i s přestupem v Oslu minimálně 6 hodin cesty. Ve Stockholmu bylo krástných slunečných 25 C a představa, že se vydám někam, kde je zataženo a teplota maximálně kolem 5 C, úplně nenaplňovala letní očekávání. Když jsem o tom informoval švédské přátele, klepali si na čelo. Ale na druhou stranu, už byli dost zvyklí na moje občasné vylomeniny.

Zde bych ještě poznamenal, že slovo Špicberky pro Skandinávce naznamená skoro nic. Jedná se jen o pár ostrůvků, kdežto oni celou tuhle oblast nazývají Svalbard. Rusové a my pro změnu slovo Svalbard prakticky neznáme. Celá oblast je oficiálně pod norskou správou, ale přístup do ní má každý. Jediné pravidelné letecké spojení je se SAS z Osla do hlavního města oblasti Longyerbynen. Dobré na tom je, že je to považováno za vnitrostátní let a letenky jsou tudíž poměrně dost levné. Ale to je tak poslední věc, co je v souvislosti se Svalbardem relativně levná.

Tak jsem si zarezervoval Guesthouse 102, což byla jedna z levnějších možností pro přespání. Sbalil jsem si lehkou zimní výbavu, něco málo jsem si přečetl a pln očekávání jsem vyrazil na 3 noci. Let měl krátkou zastávku v Tromso, kde jsme ještě jednou museli jít skrz pasovou kontrolu. Na Svalbardu, na letišti Longyen, jsme přistáli někdy po jedné hodině. Jak se dalo očekávat, byla docela zima. Jenže, už ten výhled z přistávajícího letadla byl fascinující a teď už byl člověk přímo v tom. Letiště z jedné strany obklopené horami a z druhé zálivem. Dokola zasněžené vrcholky a ten nejčistší a nejprůzračnější vzduch. A ryzí divočina, všude kam se oko podívá.

Do hotýlku mě dovezl autobus, který je přistaven ke všem příletům a rozváží lidi po městě. Jestli se tedy dá říci městě. Hotýlek byl fajn, asi 20 min pěšky od jakéhosi centra, skromně zařízený ale čistý. Jednalo se o bývalou ubytovnu pro horníky, kteří zde dříve těžili uhlí. Moc jsem se nezdržoval, na recepci si dohodl tůru na druhý den a výlet lodí na další den a vyrazil jsem na výzvědy.

Vydal jsem se dolů údolím, ve kterém se městečko rozkládá. Podle zdejších nařízení se člověk musí striktně držet jen v tomto údolí, pokud sebou náhodou nemá pušku. Zde v údolí je pravděpodobnost setkání s ledním medvědem minimální, tzn. ne úplně nemožná. Já jsem tedy žádného nepotkal, akorát po delší době co jsem se neholil, jsem se mu pomalu začínal podobat.

Nutno říci, že Longyerbyen je opravdu díra. Ale úhledná a mají tu vše, co je potřeba k životu. Barevné baráčky jsou rozesety podél cest a mezi nimi jsou zaparkované sněžné skůtry. Hrozně moc sněžných skůtrů. Vzhledem k tomu, že sníh je tu víc než půl roku, tak jsou zajisté velice praktické k pohybu okolo, jako alternativa ke psím spřežením. Je tu škola, samoobsluha COOP, několik hospod, pár hotelů a obchody s outdoorovým oblečením. To je asi tak vše. Jo, a thajská restaurace. A také hodně Thajců, světe div se. Po Norech a Rusech, kterých je tu nejvíc.

Vůbec si ale nedovedu představit, jak se tady vlastně dá žít. A jak třeba vyrůstat jako malé dítě. Komunita má kolem 1500 stálých obyvatelů a ten život tady prostě musí být hrozně jednotvárný. Ale děti jsem tu viděl, lidi místňáci vypadali docela normálně, tak to asi nějak jde. Je to hlavně o té neposkvrněné přírodě a také o vydělávání peněz.

Všude v okolí jsou rozesety dřevěné věže, které dříve podpíraly lana, na nichž byly zavěšeny vozíčky převážející uhlí z dolů do přístavu. Ty pozůstatky dolování jsou vidět všude. Vstupy do šachet, rozpadající se dřevěné baráčky, kde byla důlní technika a také spousta uhlí, které se válí na zemi. Dneska už se zde těží hlavně pro lokální účely, tj. místní elektrárna a teplárna. Turismus, metereologická měření a přenost dat jsou momentálně největším businessem.

V samoobsluze na mě prodavačka vybafla: “Palubní vstupenku – boarding pass, prosím.”, když jsem se snažil koupit 4 plechovky piva. “Cože???”, zakoulel jsem očima. “Já tady ale nemám palubní vstupenku. Tu už jsem snad vyhodil”. “Tak to si ale pivo koupit nemůžete. Jedině víno.”, ona na to. Zíral jsem na ní a vůbec nechápal, co mi to říká. Vysvětloval jsem jí, že mám prostě žízeň a proto mě víno moc nepomůže. Nakonec se nade mnou slitovala.

Dozvěděl jsem se, že kromě toho, že tady neexistuje prodejní daň a tím pádem je alkohol o něco levnější než ve zbytku Norska (ale rozhodně ne levný), tak tu mají i zvláštní přídělový režim. Pochází to z dřívějších dob, kdy horníci po večerech docela dost nasávali. No nedivte se jim, půl roku byla tma a venku medvědi, moc se toho fakt dělat nedalo. Oni si hlavně kupovali levnější alkohol, to je pivo a pálenky. Proto jejich šéfové došli k názoru, že je třeba jim to nějak omezit. To se ale netýkalo vína, které pili spíše vyšší vrstvy. A tak to funguje do dnes.

Dokončil jsem procházku a pomalu se uložil do postele, abych se připravil na velkou tůru. Venku to fakt na spaní nevypadalo. Prostě normální den a celou noc krásně svítilo slunce. Ani náznak něčeho, co by vlastně noc připomínalo. Z okna jsem pozoroval zeleně porostlé kopce se sněhovými čepicemi. Pozůstatky dolů a abstraktní tvary skal, vymleté vodopádky vody. Celkově dost surrealistická atmosféra.

Ráno jsem se probudil a zjistil, že během “noci” nakonec ještě stačilo napršet a na vrcholcích také trochu nasněžit. Do toho bylo ještě zataženo. “No, ideální podmínky pro chození po horách, pomyslel jsem si”. Rychlá snídaně a hurá na setkání s průvodcem, který pro nás přijel otlučenou dodávkou a samozřejmě měl pušku. Byl to mladý Američan z Koloráda, který si Svalbard prostě zamiloval.Ve skupince ještě byl starší kanadský pár (paní se narodila v Praze a odešla v roce 1968) a italská rodinka se třemi poměrně mladými dětmi. Okamžitě mi bylo jasné, že bude nějaký zádrhel. Naše tůra měla mít 15km opravdu náročným horským terénem a trvat 8 až 9 hodin.

Klidná chůze po rovině se brzy změnila v dost náročný výstup do opravdu prudkého kopce. Těžko říct, co bylo horší. Jestli úseky pokryté bahnem, které nepříjemně klouzalo, nebo hromady volných kamenů, které se při každém kroku kývaly a zcela nepředvídatelně reagovaly. To všechno se nakonec změnilo ve výstup korytem řeky, která naštěstí nebyla hluboká, ale fakt že voda podemýlala kameny dělal celou věc ještě mnohem komplikovanější. Jinak to prostě nešlo – z jedné strany byl strmý bahnitý sráz, z druhé srany byl sněhový příkrov, pod kterým bylo čert-ví co.

Bylo dost evidentní, že s tímto italská rodinka nepočítala. Děti si to zatím docela užívali – respektive měli zaťaté zuby a vůbec si nijak nestěžovali. Ovšem rodiče z toho začínali mít trauma. Do toho mi náš průvodce Dirk říkal: “Vždyť mi šéf tvrdil, že tady do prdele nebudou žádný děti.”. Nic naplat, šlo se dál. Začalo poprchávat a údolí zavalila mlha.

Nakonec jsme se úspěšně a ve zdraví dostali na náhorní plošinu. Italové se už radovali, že tady je náš cíl, ale vzhledem k tomu, že náš výlet měl trvat asi 8 hodin, to bylo podezřele brzo. Dirk ukázal na zasněžený vrcholek hory, který se ztrácel v mlze někde v pozadí: “Takže teď jdeme tamhle”. Náhorní plošina se za chvíli opět změnila ve strmé stoupání. Chvílemi bahno, pak sníh a neustále kameny, na které člověk šlápl a vůbec netušil, co udělají. Au au au, moje pravé koleno se ozývalo.

Uhlí zde bylo všude, přímo na povrchu. A bylo zde i dost fosilií – hlavně různé přesličky. Ještě štěstí, že Svalbard je tak odřízlý od zbytku světa. Šance, že by se tady z toho stalo druhé mostecko, je tudíž dost mizivá. Ta přírodní scenérie je prostě dechberoucí. Těžko popsat, to se musí zažít. Největší věc je ten pocit prostoru a naprosté nedotčenosti. Po zhruba 4 hodinách jsme se dostali pod vrcholek zasněžené hory.

Tady začala italská vzpoura. Po pravdě řečeno jsem je docela chápal. Další prudký krpál čerstvě napadaným sněhem už vůbec nevypadal lákavě. Problém byl v tom, že jsme se kvůli ledním mědvědům nemohli rozdělit. Dirk to jako správný a zodpovědný průvodce docela prožíval, jelikož ve smlouvě bylo, že vylezeme navrchol. Stoupl jsem si s kanadským párem stranou a shodli jsme se na tom, že tohle není výstup na Kilimandžáro a že je to vlastně úplně jedno, jestli vylezeme na vrchol nebo ne. Všichni jsme už stejně byly dost unavení a rozlámaní a vědomí toho, že cesta dolu bude ještě horší než nahoru bylo také dost silné. “Hele Dirku, v klidu, vždyť je to úplně jedno”. Krásná procházka a to je hlavní.

Všem se viditelně ulevilo. A přišel čas oběda. Vybalili jsme termosky s vařící vodou, kterými nás vybavil Dirk a instantní pastu Bolognese. Bylo to jednoduché – vařící voda se nalila do pytlíku se směsí a hurá a dobrou chuť. “Chudáci Italové”, říkal jsem si. Jak se dalo očekávat, chutnalo to strašně a do boloňské omáčky to mělo hodně daleko. Na druhou stranu, bylo to teplé a oběd v naprosté pustině s krásným výhledem do pustiny a neustálé hrozby ataků ledních šelem měl něco do sebe.

Cesta dolů byla sice o něco rychlejší, to zřejmě díky gravitaci, ale o dost dramatičtější. Ty kluzké kameny teď klouzaly ještě víc a každý krok vyžadoval dost velké soustředění. Finální sestup korytem řeky byl pak opravdový opruz. Jak rád bych moje tenisky vyměnil za pohorky. Po zhruba 8 hodinách jsme už zase stáli u auta. …a všichni jsme toho měli dost. Moje plány, navštívit místní hospodu, se změnily v rychlý skok do postele a hluboký spánek až do rána.

Ráno jsem byl opravdu rozlámaný. Uvědomil jsem si, že bych měl zase něco dělat se svojí fyzičkou. Stehna, lítka, záda.. ..to všechno bolelo jako čert. Do toho ještě koleno, které jsem měl oteklé. To všechno po jednom celedonním výletu do hor. Ach jo… Naštěstí mě dnes čekal spíše flákací program, a to celodenní výlet na lodi s návštěvou ruského osídlení Barentsburg.

Z lodě se opět otevřel ten pohled na neskutečné panoráma Severního moře a hor. Zdaleka jsem nebyl jediný, kdo na to všechno zíral a nemohl se nabažit. Náš charizmatický a hrozně ukecaný, ale vtipný, norský průvodce Stien, který žije na Svalbardu už od roku 1964 mezitím perlil a dával komentář k výletu. Zhruba za 3 hodiny jsme dojeli k ledovci.

Tak tohle byla jedna z věcí, co jsem chtěl v životě vidět. Opravdový arktický ledovec, který se jako jazyk vyplazuje do moře. “Opravdová barva ledu je modrá”, říkal Stien a mě nezbylo, než souhlasit. Magická modř, něco mezi světlým tyrkysem a vodovkou. A hlavně ta ohromná masa ledu, nakupená na jednom místě, tahnoucí se až do dáli.

S ledovcem v zádech začal Stien přímo na palubě grilovat a připravovat oběd pro početné osazenstvo. Podával se losos a velryba a nikdo s tím neměl problém. “My tady velryby nejíme a nelovíme z nějakýho rozmaru. Ani je hromadně nevybíjíme jako Japonci. My je tady lovíme proto, abychom se vy a my najedli. Tady nic neroste a skoro nic nežije. Jíst velrybí maso sem prostě patří a sem tam nějakou ulovit, je součástí našeho života.”, vysvětloval Stien. Můj jediný komentář k tomu byl, že to bylo moc a moc dobré.

Po obědě jsme pluli dál a přistáli u ruské osady Barentsburgu. Stienův komentář byl plný respektu a trošku i smutku nad tím, jak Barentsburg od sovětských dob upadl.”Dřív to tady byla poslední výspa sovětů. Fakt to tady měli vymakaný. I my Norové jsme jim záviděli. Pěstovali si tady prasata, ve sklenících pěstovali zeleninu, žila tady spousta lidí. Prostě to tady kvetlo. Jenže teď už to nikoho moc nezajímá.”

No, pravda je, že rozdíl mezi Longyerbynem a Barentsburgem byl na první pohled až příliš očividný. Tady to prostě vypadalo tak nějak rozbitě a neutěšeně. Omšelé rozpadající se baráky, děravé cesty a trochu ponurá atmosféra. Na to vše dohlížel ze svého podstavce V. I. Lenin, za kterým se skvěl nápis v azbuce: “Náš cíl je komunizmus”. “Mno, už to asi není tak žhavé”, pomyslel jsem si. Na jedné z hor pak ještě byl ohromný nápis Světu mír, nebo-li Mupy mup. Místní obyvatelé tomu místu přezdívají Holywood.

Jediné budovy, které se leskly novotou, byly budovy důlní společnosti Arktik Ugol a hotel. Ale zdá se, že celkově se to vše začíná měnit k lepšímu. Ohromná budova sportovního centra byla pod lešením a všude kmitali ukrajinští a arménští dělníci, kteří ji zvelebovali. Ze zvědavosti jsem nakoukl do jedné z ubikací pro dělníky a moc mě to tam nenadchlo. Jasné je, že tady bude ještě spousta práce. Jo ale, málem bych zapoměl – byla tu ještě jedna nová budova a tou byl pivovar. Místní pivo – typ belgický ležák – Krasnyj medved jsem samozřejmě ochutnal a ohodnotil jako velice dobré.

Za všechno se tu platilo norskými korunami. Rubly tu vůbec nefungují a místní obyvatelé použivají jakýsi druh platebních karet, který je nabitý nějakým virtuálním kreditem. Koupil a odeslal jsem pohled z místní minipošty, ruskou známku zaplatil norskými korunami a jsem zvědav, jestli do Čech dojde. Uvidím za pár dní… 

Nalodili jsme se zpátky na loď a vydali se směr Longyerbyn. Cestou jsme jeli okolo gigantických útesů porostlých tou nejzelenější trávou. Na jejich úpatí se tu a tam objevily další opuštěné osady, které nikdo nikdy neodklidil. Dýchala z nich samota a minulost. Skály kolem nich byly provrtané a ještě byly vidět zbytky vstupů do důlních šachet. Vůbec si nedovedu představit, jaké to mohlo být, žít tady takhle odříznutý od okolního světa.

Na skalních útesech sídlili tisíce ptáků, trošku podobných tučňákům. Byly to v podstatě jediné živé bytosti, které tady široko daleko byly. Vydávaly zvuky – takové štěbetání, které se neslo pustinou, upozorňujíce, že je tady aspoň nějaký život. V jednu chvíli jsme se přiblížili k útesům a vypnuly motory a jen poslouchaly vítr a ptáky.

Do toho Stien:”Kdyby náhodou někdo vypadl z lodi, tak to chce opravdu rychlou akci. Voda je tady fakt studená. Člověk má asi tak 5 minut času, než v ní zmrzne. Tak to jen, abyste věděli.”. Do Longyerbynu jsme se vrátili kolem 6 večer. Notně znaven jsem dorazil do hotelu, trochu se najedl a šel spát. Když jsem se 2 ráno probudil, venku úplně pražilo slunce. Prostě bylo krásně. Fakt krásně. Dal jsem si sprchu a ve 3 ráno chytil autobus na letiště. Mise Svalbard – Špicberky úspěšně splněna 🙂

Autor: Pavel Jirát