Výletíme z Dubaje – Wadi Shab

Tak nás táta / tchán Milan zase potěšil svojí návštěvou a my přemýšleli, co mu tentokrát ukázat, když už toho z Dubaje a Emirátů viděl docela dost. Jelikož měl přání mrknout se do Ománu, tak jsme se mu ho rozhodli splnit. My tam totiž taky jezdíme dost rádi. Vždycky je to takové osvěžující, jen ta dlouhá cesta bývá trochu opruz.

Abychom řádně využili čas a vyhnuli se těm 5 – 6 hodinám na silnici, rozhodli jsme se do Muscatu letět. Po práci jsme tedy vyrazili na letiště. Je to jen hodinka a kolem osmé večer už jsme přistáli. Z půjčovny jsme vyzvedli auto a vydali se do hotelu Mutrah, který je ”překvapivě” ve čtvrti Mutrah. V rámci Muscatu je to vlastně stará část města, která má ten krásný ománský charakter. Labyrint uliček, bílé baráčky, skalnaté pahorky, spoustu malých obchůdků a restaurací, pěší vzdálenost na nábřeží a k slavnému Mutrah Souq, tedy tradičnímu trhu.

Zaparkovali jsme, složili bagáž do hotelu a ještě vyšli nocí do ulic směrem k nábřeží. Trh má bohužel jen do 21.00, tak ten jsme už nestihli. Ale aspoň jsme se prošli a stavili na pivo v Marina Hotel, který známe už z dřívějších návštěv. Bylo roztomilé vidět i místní Ománce, jak tajně, zřejmě aby je manželky a Aláh neviděli, popíjejí pivo a dělají si večerní pohodu.

Vzhledem k tomu, že jsme letěli a tím i ušetřili čas a vzdálenost, rozhodli jsme jet někam, kde Maruška ještě nebyla a kde já byl někdy před 8mi lety. To místo bylo Wadi Shab. Jet tam z Dubaje na jeden zátah je docela záhul, protože to dá nejméně 7 hodin a to už není taková sranda řídit. Ovšem z Muscatu to je jen 1,5 hodiny po kvalitní nové silnici a to už se přece jen dá.

Plánovali jsme spát někde ve stanu, tak jsme ještě cestou z Muscatu nakoupili zásoby. Místní Sultan Center měl zrovna velké výprodeje. „A nepotřebujete třeba televizi, když tu máme dneska tak levno?“, ptal se nás prodejce. „Né, my jsme až z Dubaje“. „To nevadí, ta se vám vejde do letadla“, snažil se nás přesvědčit. S díky jsme odmítli a vybaveni ledem (a z duty free pivem), klobásami a zeleninou jsme se s chutí vydali na cestu.

IMG_9279

Po maličkém bloudění jsme se dostali na správnou silnici, ono jich tam totiž moc nevede – vlastně jen jedna,  a následovala první zastávka u Sink Hole neboli Hawiyat Najm Park neboli také prostě u propadliny. Ta vznikla přirozenou erozí (lidové skazky také tvrdí, že vznikla po pádu meteroritu), kde nedaleké moře vyvrtalo podzemní kanál ve vápencovém podloží. Výsledkem je krásně tyrkysově modrá voda, která propadlinu vyplňuje.

Když jsem tu byl před osmi lety, tak to bylo poměrně přírodní místo. Teď už okolo stál park, veřejné toalety a docela dost lidí, kteří se sem na víkend přijeli podívat a zaplavat si. Pokrok se prostě nedá zastavit. My se mrkli na ten přírodní div a pokračovali dál.

K ústí Wadi Shab jsme dorazili před polednem. Opět, všude spousta lidí a zaparkovaných aut. Trochu mi to vyrazilo dech, ale je to prostě známé místo a do Ománu jezdí čím dál tím více lidí. Wadi je arabský název pro údolí nebo kaňon, vymletý vodou mezi typickými zdejšími kamenitými horami. Však se také jmenují Jebel Hajar, což doslova znamená Kamenité hory. V údolích, tedy ve wadich, se často zadržuje voda, která při deštích stéká dolů z hor. To může být i nebezpečné, zvláště v těch úzkých úsecích, které se dovedou v mžiku naplnit vodou a spláchnout sebou vše, co tam je.

Protože před tím docela vydatně pršelo, laguna u vstupu byla naplněná vodou a tak jsme ji museli přejet na loďce, abychom se mohli dostat k pěšince vedoucí do údolí. „Naší výpravě“ jsem dal instrukce – nechat vše v autě a plavky s sebou, protože dnes to bude mokréWadi působilo krásně čerstvým tropickým dojmem. Dostatek vody umožnil, aby se to tady fakt zelenalo. Byla tu malá políčka místních lidí a spousta banánových a jiných palem. Do toho se na hladině vyhřívali plameňáci, resp. jeden, kterého Maruška považovala za plameňáka, ačkoliv byl bílý. Já nevím, ornitolog zrovna nejsem. Ale vypadal staře a choval se, jako by mu to tam patřilo. Nám se občas pod nohama pletli další turisté, ale naštěstí to nebylo úplně jako výstup na Karlštejn.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Trasa, po které jsme se ubírali, byla lemovaná jezírky čisté vody, která přitekla z hor nad námi. Díky vápenci, jenž je všude okolo, tu voda má úžasně tyrkysovou barvu. K tomu ideální teplota, ani moc teplá ani moc studená a člověk má stoprocentní chuť tam hnedle skočit.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cestu jsem si mlhavě pamatoval, ale ono se stejně nedalo zabloudit. Hlouběji v údolí už bylo třeba přelézat velké balvany a brodit se vodou. To bylo utrpení pro Milana, protože se vždy musel vyzout ze svých kožených sandálů a útrpně jít bos přes kamínky, které poměrně nepříjemně masírovaly chodidla. My s Maruškou v žabkách a gumových sandálech byli úplně v pohodě. Akorát proud vody byl občas docela silný, takže to byl takový malý boj s živly.

Ale my vyhráli! ☺ A dostali jsme se až k ústí většího jezera, kterým bylo třeba plavat dál a pak chvíli jít po kamenech hezky bosky a pak zase plavat. Byl to trochu adrenalin. Po cestě jsme viděli topícího se týpka, který očividně neuměl plavat, ale asi chtěl zkusit, jestli to náhodou nějak nepůjde. Naštěstí ho zachraňoval jeho kamarád a já jsem tak jen přispěl záchranou jeho bot.

Pak už jsme se dostali k ústí jeskyně. Byl to takový tunel, kterým se muselo proplavat a místa tam bylo tak akorát na hlavu. A to doslova. Centimetr se pohnout a už člověk dřel o skálu. Moje velká mozkovna byla v ohrožení. Ale furt lepší než když jsem tam byl kdysi – tehdy tam bylo tolik vody, že bylo třeba tím tunelem proplavat pár metrů pod vodou, bez možnosti vynořit se.

Burácející vodopád v jeskyni před námi generoval pořádný protiproud. Měli jsme co dělat, abychom se plaváním do té jeskyně vůbec dostali. Proud vody padající do malého prostoru a voda kolem jako by se vařila. Zuby nehty jsme se drželi stěn a ještě přitom fotili a dělali selfíčka. Maruška jich zvládla nepočítaně, zatímco já jsem zoufale zápasil s živlem, jenž mě tlačil z jeskyně ven ☺

Po této parádní zkušenosti jsme vyzvedli Milana, který si to s námi nedal. Ten se mezitím slunil a cachtal v tyrkysovém jezírku. Všechny nás začal pronásledovat ten nejhorší nepřítel – hlad. Tak jsme se pomalu vydali na cestu zpět a řešili, co s tím hladem uděláme.

Naštěstí ve vesničce Yitti, kousek od vstupu do Wadi, byly 2 restaurace a nějaké obchody. Jedna restaurace byla plná turistů, tak jsme se rozhodli dát šanci té prázdné, což možná zní nelogicky. Mám rád „underdogs“, i když zlaté pravidlo říká, „jez tam, kde je plno“. Jakmile jsme ovšem zasedli v té prázdné, tak se i ta začala plnit, přičemž ta plná byla za chvíli prázdná ☺ Takže pak berte ohled na nějaká pravidla a rady ☺ Jídlo bylo docela OK. Rybička čerstvá, kuřátko trošku přesmažené, ale hlavně vše zdravotně nezávadné.

No a pak tedy, kde budeme spát? Už cestou jsme monitorovali trasu a koukali po potenciálních místech. Tak jsme se kousek vrátili k vesničce Bimah na pobřeží, kde jsme viděli bílé pláže a pár stanů. Bez problémů jsme to našli a i s naším neterénním autem tam v pohodě dojeli. Místo jsme zvolili trochu separé, dál od ostatních. No bylo to tam krásné. Postavili jsme stan, udělali oheň a romantika hučícího moře za zády mohla začít.

Pardon tedy, vlastně úplně ze všeho nejdřív jsme se vrhli na vychlazená piva, na které jsme se tak těšili už od Wadi. Pak na oheň putovaly klobásy a hostina začala. Byli jsme docela zmožení ze dne a tak jsme se vydali spát relativně brzy. Já spal jako miminko. Maruška taky, ale ne tak Milan. Nějak mu ta romantika hučícího moře, o které lidi básní, moc nesedla. Během noci se šel dokonce podívat, jestli se to moře moc nepřibližuje. Já o tom neměl ani páru, jak tvrdě jsem spal.

Ráno nás čekala skvělá koupačka. „No, tady by se fakt dalo vydržet pár dní“, říkali jsme si. Kempovat jako Robinsoni. Stanování na pláži prostě má svoje nezanedbatelné výhody. I když to slunce pak začne docela opékat a stín široko daleko není, pokud si ho nepřivezete sebou. Prosto jsme se bleskurychle sbalili a hurá pustit klimatizaci v autě. A hlavně se zbavit much, kterých se nám v autě uhnízdilo pořádné hejno.

FullSizeRender-4

FullSizeRender-6

Tak jsme kolem poledne dorazili opět do Muscatu – bílého města mezi skalami. Jeli jsme od jihu a takhle ta bílá krásně vyniká. Po pobřežní silnici jsme se dostali až k paláci Sultána Qaboose, kde jsme si to pořádně prošli a znovu měli možnost, obdivovat tu citlivou architekturu vládních budov. Jsou postaveny v tradičním stylu a jsou prostě šik. Pak už jsem jen vyložil Marušku s Milanem v hotelu a odlětěl zpět do Dubaje, protože jsem si kvůli práci nemohl vzít den volna navíc. A druhý den jsme se všichni zase sešli v Dubaji.

Napsat komentář