Wallaman falls – Aneb jedeme dál

Naštěstí nás napadlo, si ještě den předem zabookovat ponor na Velkém bariérovém útesu. S tím nám ochotně pomohla paní v campu a využila svojí pevné linky, aby zavolala do Port Douglas do agentury Calypso, kde jsme se dozvěděli, že potápěčská  loď odjíždí už před 8mou ráno. To znamenalo, že jestli chceme ušetřit den času, tak musíme být v Port Douglas tak, abysme stihli její ranní odjezd. Jinak bychom tam museli čekat do dalšího dne. Ponor se platil předem, takže fakt bylo radno, to stihnout.

IMG_2648

Probudili jsme se ještě ráno za tmy a po páté vyrazili opět na tu klikatou silničku, po které jsme přijeli. Museli jsme stihnout první ranní přívoz přes řeku. Doufal jsem, že po cestě nedojde k žádným setkáním třetího druhu typu divá zvěř, divoši apod., jež by nás mohl zdržet. Přívoz jsme stihli perfektně včas, takže jsem měl krásných 5 minut na vypití kávy, kterou jsme si ráno udělali. Do Port Douglas jsme nakonec dorazili po 7 hodině ráno, tak jsme měli ještě dost času na relax a malou procházku.

IMG_2655

IMG_2657

Naši loď Calypso jsme v místní maríně našli celkem snadno. Supermoderní katamaran, nejméně pro 100 lidí. Ale tolik nás tam naštěstí nebylo. Mohlo se tam sejít tak 50 lidí, z nichž jen 6 se šlo opravdu potápět. Zhruba 10 lidí se chystalo dělat potápěčské průkazy a zbytek šel na šnorchlování. Bylo tam docela dost Číňanů, které bych za jejich chování nejradši proplesknul. Takže jsme zaujali místa a pak už jsme mohli vyrazit na ten slavný ponor na Velkém bariérovém útesu. Více o tomto se dočtete ZDE.

IMG_2775

Patřičně unavení a omámeni dojmy, jsme se odpoledne vrátili do Port Douglas. No jo, ale když je člověk na cestě, tak se musí jet dál. Co také v Port Douglas, že? Únava stranou, trošek regenerace a jupííííí za volant. No, takhle nadšené to rozhodně nebylo, ale vytkli jsme si, že ještě dáme 200km směrem na jih, ať se trochu posuneme. Naším cílem mělo být městečko Mission Beach.

IMG_3783

Do Mission Beach jsme dorazili už za tmy a zase se projevila ta typická Australie. Všude mrtvo, tma, zavřeno. Včetně campu. Teda zavřeno naštěstí nebylo, protože tam nebyla žádná závora. Ale recepce už byla zavřená. Neřeknu, kdyby byla půlnoc, ale chvíli po osmé hodině večerní snad ještě není tak pozdě. Tak jsme drze vjeli do campu a našli místo na zaparkování našeho obytného vehiklu. Majitel campu však s takovými jako jsme my počítal a tak jsme zjistili, že do sprchy se dá dostat jen na kartu, kterou jsme samozřejmě neměli.

IMG_3784

IMG_3794

Naštěstí mezi campery, nebo-li cestovately v dodávkách, funguje jistá družba a tak nám naši sousedé kartu do sprch zapůjčili. Výsledkem bylo, že jsme aspoň spali zadarmo. Ráno jsme se rychle spakovali a odjeli o kousek dál mimo camp, dát si snídani. Za denního světla jsme měli možnost vidět, jak je Mission Beach krásná. „Jako fakt hezký místo“, shodli jsme se s Maruškou, když jsme stáli na liduprázdné pláži a pozorovali krajinu a moře okolo. Opět jsme se ujistili, že co se dá dělat – Austrálie prostě má ty nej nej pláže na světě. A mají jich hodně pro všechny. Obloha olověně šedá, míchaná s blankytnou modří a moře neposedné. Vypadalo to na pořádnou bouřku. A také že začalo pršet. Ještě že jsme našli přístřešek.

IMG_2810

IMG_2809

Čekalo nás zase nějakých 500km. Plán byl dorazit do Airlie Beach a trošku se tam zregenerovat. Ale abysme furt jenom neseděli v autě, rozhodli jsme si dát pauzu u Wallaman falls, čili Wallamanových vodopádů. Sjeli jsme z hlavní silnice a jeli krásnou venkovskou krajinkou. U cest seděly krávy a vesele na nás pokukovaly. Jako by nám chtěly říct: „My tady máme takovu pohodu, to z nás ale jednou bude dobrej biftek.“ No, to rozhodně jo. Na kravách posedávali dlouhonohý ptáci a vypadalo to, jako by se mezi sebou bavili. Prostě idylka. Akorát ty živý klokani furt nikde. Mrtvý, ty jo. Těch jsme pár viděli kolem silnice.

IMG_2776

IMG_2780

Pořádnýma serpentinama jsme dojeli na vrchol hory s krásným výhledem na vodopád, který byl přímo naproti. Pořádný macek, se svými 268 metry nejvyšší v Austrálii a na seznamu UNESCO. U vyhlídky se nabízela turistická cesta k vodopádům. Psali tam, že to je 2km, tak co bychom to nedali, že? Rázně jsme vyrazili na cestu. Již na začátku nás nějací upocení rozumbradové, co se právě vraceli, varovali, že žabky na to nejsou ideální. „Pche, páprdové…“

IMG_2794

Po hodině téměř vertikálního sestupu už jsem začínal chápat. Byl jsem zpocený jako prase, kolena dostávala zabrat, žabky se mi začaly rozpadat a vědomí toho, že to budeme muset jít celé nahoru, začínalo pořádně tížit. Maruška jako obvykle plna optimismu a energie to vše považovala za příjemné protáhutí.

IMG_2800

IMG_2806

Ten vodopád byl ovšem úžasný. Došli jsme až k jeho bázi. Průzračná voda lákala ke koupeli, která byla samozřejmě zakázaná. Mám dojem, že taková koupel by mohla být poslední. Kameny byly poněkud kluzké a proud vody padající z 268 metrů byl poněkud silný. Prostě paráda. Akorát že nás čekala ta cesta nahoru. Jak si všichni jistě dovedete představit, byl to horor. Asi na mě musel být dost smutný pohled – pot tekl proudem, špinavý, zkrvavený a „nasraný“ k tomu. Špinavý a zkrvavený z toho, jak jsem se snažil vymýšlet různé zkratky, které ve finále byly spíš „zdloušťky“ a ještě jsem se u toho málem přizabil.

IMG_2792

Dojít nahoru bylo vysvobození. Mám takový dojem, že i Maruška toho měla docela dost.. ..i když to na sobě nedávala moc znát. Hrozně jsme ocenili tu ledničku v autě – krásné orosené studené Pale Ale pivo nám dodalo energii a náladu. A my jsme za chvíli opět vyrazili na cestu.

IMG_3839

Zde bych docela rád zmínil i to, že pivaře Austrálie potěší. Téměř každé město má svůj pivovar, co vyrábí různé speciály v malosériích. Jedná se o fakt dobrá piva všech možných druhů. V podstatě ihned jsme přestali pít globální patoky typu Fosters, v nichž by si i náš prezident maximálně máchal ústní protézu, a pili jsme jen a jen lahodné modely z místních pivovárků.

IMG_2815

IMG_2816

Po cestě nás čekala ještě jedna zaznamenáníhodná věc. Už nás trápil šílený hlad. Jako obvykle. A jako obvykle všude zavřeno. Leč při projíždění městem Ingham, naše oči hladové spočinuly na chýši s ohromnou krevetou na střeše. Dřevěnou samozřejmě. A kupodivu tu mělo otevříno. Dělali teda hlavně take-away, takže stravovací prostory byly vpravdě skromné. Ale to nevadilo. Co nám tady nadělili bylo jako obvykle úžasné – prostě to nejlepší seafood a bylo fuk, že to je jen tak na umaštěném papíru a dřevěné lavici venku u silnice. Mňam!

 

Napsat komentář