Angola chce klid

Větřík pohrávající si s plakátem hledaného zločince střídavě skrývá a odkrývá jeho tvář. Černoch na plakátu vypadá jako všichni ostatní černoši kolem. Krade auta a prý si říká Kristus. Zpoza letištní budovy pokryté dírami od kulek se vyštrachá ani ne desetiletý kluk, bosý, špinavý, oblečený do zbytků saka. Na zádech má mladší sestřičku. Vypadá to jako roztomilá dětská hra – ona má nohy pevně obtočené kolem jeho trupu, drží se ho za ramena a nechá se jen tak z legrace nést. Z legrace… Děvčátko má nohy zkroucené po obrně a bratr ji nosí na zádech pořád. Celý život. Jejich těla jsou už vytvarovaná tak, že do sebe zapadají. Sourozenci na život a na smrt.

Ve večerním šeru a zvířeném prachu se z koutů města vynořují míhavé, barevně oblečené postavy, z černých tváří vystupují bílé zuby, vyceněné skoro pořád v nekonečném úsměvu. Hlavní ulice, povrchem připomínající tankodrom, je plná modrých dodávek Toyota Hiace, které tu suplují městskou hromadnou dopravu. Říká se jim kandongeira, stejně jako ženám, které na svých hlavách nosí všechno od ošatek s ovocem přes pytle s moukou, těžké dřevěné klády až po motyky. Vítejte v Luandě, hlavním městě Angoly. Země, v níž posledních 40 let zuřila válka (10 let osvobozenecká, 30 let občanská), země, která se po válce narovnává a vrací k normálnímu životu, země disponující ohromným nerostným bohatstvím a potenciálem, který zatím nedokázala využít.

„Luanda je teď pro své obyvatele moc malá. Dřív tady žilo nějakých 600.000 lidí, jenže během války se sem začali stahovat uprchlíci z celé země a najednou máme 2 milióny Luanďanů. Možná i víc, nikdo neví, kolik lidí tu vlastně žije. Na to tohle město nebylo stavěné. Měli jste tu být před pár dny, když Palencas Negras, naši fotbalisté, porazili Rwandu a lidi se vydali slavit do ulic,“ říká neoficiální taxikář, který se obratně proplétá hustým provozem.

Ano, poslední dobou mají Angolané důvody k radosti. Země se vzpamatovává z válečných desetiletí a budoucnost začíná po dlouhé době vypadat optimisticky. Lidé se mohou radovat i z takových věcí, jako byl nedávný překvapivý postup národního fotbalového týmu na mistrovství světa do Německa. Statisíce lidí slavily v ulicích celé země. Ještě dnes visí všude vlajky, titulky novin oslavují, v televizi donekonečna opakují vítězný gól a nejzarytější fanoušci se ještě neprobrali z několikadenního opojení. Nadšení bylo tak veliké, že se v celé Angole druhý den po zápase spontánně nepracovalo.

Panelová Afrika

V denním světle dostává město jasnější tvary. V ulicích se potácejí nejzoufalejší žebráci v otrhaných hadrech, mrzáci s těly pokřivenými obrnou či oběti nášlapných min bez nohou, všude pobíhají tisíce dětí. To je Afrika. Zapomeňte ale na bederní roušky z National Geograficu. Luanďané chodí v typických barevných košilích a kostýmech, ale i v modrých džínách a západních tričkách nebo oblecích s kravatou. Všichni na sebe halekají, smějí se téměř nepřetržitě a hudba zní ze všech stran. V celém mumraji často probleskne uniforma. Modrá policejní, zelená vojenská. Každý oficír má samopal a ve městě tak trochu panuje atmosféra totalitního státu. „Schovej ten foťák“, syčí na mě kamarádka, když se před námi vynoří policista. Pobývá již v Angole delší dobu a ví, co se patří. „Zvlášť tady v Luandě jsou na to poldové dost alergický. Jestli se nechceš dostat do problémů a platit jak mourovatej, tak před nima radši nikdy nefoť. A už vůbec nemiř objektivem na něco jako banku, letiště a tak“.

Těžké boje přímo v Luandě sice nebyly, ale spousta ulic a domů vypadá, jako je zasypaly tříštivé granáty. Během dlouhé občanské války byla buď zničena, nebo zcela zanedbána a odsouzena k rozpadu většina z toho, co v Angole do té doby stálo a fungovalo. Hlavní město není vyjímkou. Pomalu se rozpadají i nádherné koloniální paláce a vily, které připomínají lepší časy před válkou. Na zemi se střídá jasně oranžová hlína, tak typická pro Angolu, s černým asfaltem plným děr. Také tak typických… Rozmanitá architektura kombinuje všechny možné styly – stavby socialistického typu, koloniální, i typicky africké. Vidíte zde klasické ošuntělé paneláky, občas se zaskví vila po Portugalcích s novou fasádou v pastelových barvách, sousedící s tradičními domečky z nepálených cihel, takzvanými mabululu. Do toho se míchají přízemní budovy neurčitého stylu, kargo kontejnery, sloužící jako kanceláře, hotelové pokoje, či byty a občas je to vše zastíněno něčím, co by se dalo nazvat zestárlým mrakodrapem.

Nejvíc fascinující je budova Angola Telecomu. Na náměstí, či spíš velké hliněné oranžově zářící pláni vyrůstá jako Fénix z popela megapanelák hnědé barvy. Pokřivenými anténami a různými výstupky lezoucími do všech stran připomíná vesmírnou příšeru či zavalitého robota, který se zastavil, aby si odpočinul. Lidský rozměr tomu celému dodávají různobarevné kusy a kousky prádla, které visí téměř ze všech kancelářských oken. Před vchodem do budovy je na desetimetrových pilířích zaparkován kamion s návěsem. Můžete ho vyhrát, koupíte-li si los…

I vozový park je neobyčejně pestrý. Auta všech možných výrobních značek, dost často ještě se státními značkami D, NL, B nebo rovnou čínskými či japonskými křižují silnice a vyjíždějí ze všech stran. Některá mají řízení nalevo, jiná napravo, z několika opadávají kusy plechu. Čas od času ulicí prosviští i úplně nový Mercedes či BMW. Přes celkový chaos však řidiči překvapivě používají blinkry a občas se vyskytne i fungující semafor, jehož signály všichni respektují.

Tony

Lubango je další významné angolské město. Leží na jihu, je plné stromů s modrými květy, obklopené pouští, skoro na hraně centrální náhorní plošiny. Ani tady válka nebyla a město vypadá organizovaně a zachovale. Žije tu malá komunita Portugalců, kteří po svržení koloniální vlády přijali angolské občanství a rozhodli se zůstat v Angole. I když město působí moderně, zub času a nedostatek údržby se podepsal i na něm. Už leta vyhaslé neony, které kdysi blikaly do tmy a vábily návštěvníky do kabaretů a barů, teď smutně visí z domů, chybí jim jednotlivá písmena i smysl existence. Barů i restaurací je v celé Angole pomálu…

Cestou z lubangského letiště jsme se seznámili s chlapíkem jménem Tony. Sympatický, vzdělaný, přibližně třicátník. Tak jako mnoho jiných, i on kulhá díky nějaké banální, ovšem spatně léčené nemoci v dětství. Večer jsme zašli na pivo a ač Tony pivo nepil, docela se rozmluvil.

„Pracuju v rádiu a baví mě novinařina. A chtěl bych v týhle zemi něco změnit. Tak se angažuju ve straně PRD a doufám, že i díky tomu se tady něco změní, protože to je potřeba. Nic se tady nerozvíjí, lidi jsou laxní. Ale stejně, ze všeho nejradši bych odsud vypadnul. Pryč, do Evropy…“

Zkoušeli jsme, jestli by nám Tony nepomohl půjčit si někde auto, abychom se mohli dostat do přímořského města Namibe. Okamžitě se nabídl, že obvolá všechny známé, že má „něco jako manželku“ v Namibe a že by jel s námi. Auto jsme nakonec museli půjčit z půjčovny, ale druhý den ráno nám recepční v hospedaríi (penziónu) hlásila, že nás někdo čeká venku. Trošku jsme se zděsili, že je to Tony a bude těžké se ho zbavit. Byl to Tony, ale přišel zcela nezištně a dal nám všem dárky na rozloučenou.

Země poválečná

Dvouvrtulové letadlo pro asi 10 lidí pomalu letí do středu Angoly, jeho cílem je Huambo, hlavní město stejnojmenné provincie. Z okénka je vidět poněkud jednotvárná krajina náhorní plošiny Planalto central. Občas je zelená, občas laděná do hněda, občas ji protne řeka. Co prakticky chybí, jsou lesy. Skoro všechny byly pokáceny a spáleny během války. Divoká zvířata dopadla podobně.

Města se objevují jen sporadicky. Jejich centra jsou skoro vždy obklopena hliněnými mabululu. Mabululu nejsou přímo ghetta – je to spíše opravdu původní africké osídlení, budované z tradičních materiálů, tj. cihel z nepálené hlíny a slámy na střechách. Dnes slámu často nahrazuje vlnitý plech zatížený kameny. Pokrok se nedá zastavit. Ve srovnání s poměrně výstavnými centry měst ale mabululu přeci jen dost kontrastují.

Planalto central, zvláště provincie Huambo a Bié, je místo nejtěžších a nejdelších bojů, zde se válčilo téměř nepřetržitě 30 let. Ve městě Huambo je to na první pohled vidět – domy poseté neuvěřitelnou spoustou děr a dírek po kulkách, paneláky s očouzenými otvory po dělostřeleckých granátech. Jsou všude. Celé to začalo bojem za osvobození od Portugalců. Pak následovala občanská válka – boj o moc, který trval plných 30 let. Dvě hlavní strany konfliktu byly MPLA (Movimento Popular da Libertação de Angola – víceméně vládní strana, podporovaná tehdejším socialistickým blokem) a UNITA (União Nacional para a Independência Total de Angola, rebelové vedení charismatickým Jonasem Savimbim, podporovani JAR a Západem). Historie války je nepřehledná a nikdy by být tak dlouhá, kdyby Angola nedisponovala ohromným nerostným bohatstvím. MPLA ovládala ropná pole, UNITA diamantová naleziště. Zbraně dodával celý svět, tehdejší Československo nevyjímaje. Válka probíhala typicky africkým způsobem – byla plná zvratů, porušených příměří, situací, kdy jeden den jedna oblast nebo dokonce část města podporuje UNITU a druhý den už stojí na straně MPLA. Sousedé po sobě střílejí, vraždí se navzájem, nastražují na sebe pasti. O to víc je fascinující, že ve finále jsou všichni ochotni na všechno zapomenout. Na Balkáně něco takového možné není…

Válka ovšem zanechala temné dědictví. Zničenou základní infrastrukturu, rozstřílená města, lidi odvyklé normálně pracovat, hromady nevybuchlé munice a nedefinovatelné množství min, které chaoticky pokládaly obě strany konfliktu. Do Angoly se skoro všechno dováží, včetně základních potravin. Proto jsou ceny překvapivě vysoké jak pro Angolany, tak pro cizince. Země je teprve na začátku dlouhé cesty k dosažení stability. K tomu aby netrvalo dlouho, v Angole působí celá řada nevládních organizací, tzv. NGO (Non Governmental Organization). Jejich základny najdeme hlavně v těch nejzdevastovanějších místech, jako jsou města Huambo, Bié a další. Svým know-how a finančními prostředky se snaží o to, aby se Angola dostala do normálu, aby lidé začali obdělávat půdu, děti chodit do škol. Nejviditelnější NGO jsou Africare a Care International (zabývající se obnovováním základní infrastruktury, prevencí AIDS, distribucí potravin atd.) či HALO Trust (odminování a likvidace nevybuchlé munice). Ale i česká organizace, konkrétně Institut tropů a subtropů při České zemědělské univerzitě v Praze, se významně podílí na obnově země prostřednictvím střední zemědělské školy, kterou v městě Kuito v provincii Bié založili a provozují čeští doktorandi institutu.

Cestou na východ do středu země

V dáli mizí město Huambo s proděravělými věžáky a my se pomalu suneme po silnici směr Kuito, provincie Bié. Když pomalu, tak pomalu, protože silnice je opravdu v bídném stavu a neumožňuje jet více než 40 – 50 km/h. Často se objevují bílo červené sloupky s lebkou, které značí začátky a konce minových polí. Průběh minového pole je potom značen bíločervenými kamínky po okrajích silnice. Za kamínky není radno vstupovat, kromě úzkých koridorů vyznačených bíle a červeně natřenými klacky, jež značí odminované pěšiny. Vůbec nemám příjemný pocit, když si musím odskočit pár kroků mimo asfaltový povrch silnice i v místech, kde minové pole není značeno.

Cestou míjíme vraky vojenských vozidel, které zde zůstaly tak, jak skončily. V lepším nebo horším stavu, ať už najely na minu nebo byly zasaženy palbou. Vypadá to tu jako v solidním vojenském muzeu – tanky T-55, T-62, obrněné transportéry všech možných druhů. Z některých už zbyl jen rám podvozku a pár kol, protože jejich plechy Angolané rozebrali jako cenný stavební materiál. Ty nejzachovalejší vraky lemují bíločervené kamínky – jsou zaminované. Všechny mosty na cestě byly vyhozeny do vzduchu a tak řeky překonáváme po provizorních, dost nejistě vypadajících lávkách.

Rozstřílené město se vrací k životu

Kuito, hlavní město provincie Bié, patří mezi válkou nejvíce postižená města v Angole. Nefunguje tu žádné veřejné osvětlení, do tmy jen občas probleskují rozsvícená okna domů, které mají buď štěstí, že jsou napojeny na torzo elektrické sítě, nebo mají svůj vlastní generátor.

Kuito přitom muselo být svého času velice hezké a příjemné místo pro život, nepostrádající šarm. Široká hlavní třída, stadión, kino, plavecký bazén, velké komerční budovy a elegantní portugalské vily v decentních pastelových barvách. Okolo celého města typické mabululu. Dnes je celé centrum rozstřílené. Na hlavní ulici snad nezůstal jediný dům nepoznamenaný střelbou. Největší budovy jsou většinou v nejhorším stavu, celá patra často visí zborcená na železných traverzách. A v tom už opět žijí lidi. Život se vrací, jen to vypadá trochu nebezpečně.

Fotbalový stadión má vystřílených takových vchodů, že nemá cenu vybírat vstupné. Postává zde chlapík, který si říká Raul. „Dřív jsem pracoval jako guarda (hlídač). Hlídal jsem sklad s potravinami a někdy přišli vojáci, že chtějí jídlo a já jim musel vysvětlovat, že oni jídlo dostanou v kasárnách, že tohle jídlo je pro civilisty. Občas to bylo dost nebezpečné, ale vždycky si nakonec dali říct. Teď jezdím jako řidič pro Care International a tuhle práci mám mnohem radši“. Dál se dozvídáme, že stejně jako skoro všichni Angolani miluje fotbal a moc slavil, když se Angola probojovala na mistrovství světa. A že nejlepší auto je Toyota Land Cruiser. Také vypráví o tom, jak to bylo za války: „Moje matka umřela, když šlápla na minu. První manželku a syna mi zastřelili. Jo, nebylo to dobré. Jsem rád, že už je klid, moc rád.“

Tak trochu jako zjevení působí v Bié zcela nově vypadající budovy středních škol a mezi nimi i střední zemědělská škola Institutu tropů a subtropů při České zemědělské univerzitě v Praze. Školu zde již dva roky úspěšně provozuje skupina několika doktorandů z České republiky a učí zde mladé Angolany základům zemědělské výroby.

„Nemám rád chemii, je nudná a je složitá. Ale baví mě informatika – počítače a tak. No a kdyby to šlo, rád bych šel po škole na univerzitu do Čech. To znamená, že se musím hodně učit, tak uvidíme“, říká Severino, jeden ze tří studentů, které potkáváme před školou. Je jim mezi 22 a 28 lety, mají svoje více i méně oblíbené profesory a předměty, večer chodí na diskotéky a hrát kulečník, balí holky a někteří už mají děti. A všichni jsou rádi, že je po válce a věří, že se už nebude opakovat. I oni museli vzít před pár roky do rukou samopaly a bránit město. I oni přišli o členy rodiny…

Právě v Bié by mohlo mít zemědělství vysoký potenciál díky ideálnímu klimatu a ohromným plochám úrodné půdy, které se táhnou po celé provincii. Provoz školy není vždy úplně jednoduchý – ať už kvůli liknavé podpoře místní vlády, nebo prostě rozdílnému životnímu stylu místních lidí. Všechno zde trvá o něco déle než je zvykem, některé věci se zdají být téměř nemožné. Ale Čechům se zde každopádně podařilo vybudovat jednu z nejrespektovanějších a nejprestižnějších místních vzdělávacích institucí.

Rozhovor s Jirkou Hejrklíkem, vedoucím projektu Zemědělské školy v Bié

Jak to vše začalo?

Vše se rozjelo již v roce 2001, kdy se poprvé začalo mluvit o potřebě obnovy provinciálního středního školství v Bié prostřednictvím spolupráce s Českou republikou. V současnosti se totiž naše republika snaží obnovit vztahy z Angolou přerušené v období války a únosem Československých pracovníků v Alto Catumbele. Ředitel našeho Institutu Tropů a Subtropů Prof. Bohumil Havrland, který se účastnil jedné z prvních misí do Bié pak v roce 2002 podal návrh projektu Centra zemědělského vzdělávání, který byl Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR o rok později schválen a od května toho samého roku projekt běží.

Co bylo na celé věci nejsložitější?

Nejsložitější je vždy jednání s místní vládou, která má na projektu zhruba 50% finanční podíl a po skončení projektu zůstane škola pod její administrativou. Ovšem vysoký zájem, který v angolské straně vyvolala počáteční čísla plánovaných investic z české strany, brzy vystřídala nechuť řešit každodenní provozní problémy spojené s běžící výukou. Dostavba budovy školy se zastavila a nedostatečné zabezpečení školy již druhý školní rok znemožňuje instalaci laboratoří a počítačů, které jsme do Angoly přivezli. Snad největším problémem je však administrace a legalizace pobytu našich lidí v Angole, která zatím nebyla definitivně vyřešena. Místní vláda vše řeší dočasně, oklikami, na půl, přes prostředníky, v Luandě, provizorně, ale hlavně ne definitivně a rázně.

Co je zatím největší úspěch?

Úspěchem, na kterém se asi všichni shodneme, jsou naši studenti. Myslím, že škola patří mezi nejpřísnější v provincii, s relativně dobrými didaktickými pomůckami a vybavením a na studentech druhého ročníku je již znát, že pomalu ale jistě se jim otvírá svět znalostí o současném moderním a komplikovaném světě. Těší mne, když vidím, jak se studenti již vlastní pílí snaží doplňovat základy, které jsme jim během hodin předali a hodně času trávíme neustálým odpovídáním na mnohé dotazy o světě u nás a za hranicemi Angoly vůbec. Myslím, že získat základní přehled o světě a naučit se získávat potřebné informace z oboru, který potřebují, je pro studenty to nejdůležitější co jim můžeme předat.

Jak se angolští žáci liší od těch českých?

Nejvíce mě překvapila a potěšila ohromná míra respektu, ohleduplnosti a vzájemné empatie. Na rozdíl od našich středoškoláků stejného věku jsou angolští studenti mnohem dospělejší. Spíše se chovají jako naši vysokoškoláci. Na druhou stranu, nedostatečné základy ze základní školy, kdy řada studentů navštěvovala třídy s 80 spolužáky a na naší školu nastupují s nejistotou v malé násobilce, dělá výuku velmi obtížnou. Postup v nové látce je velmi pomalý, často se vracíme k věcem, které děti u nás mají již bezpečně zažité ze základních škol či z domova.

Jaké jsou další plány?

Naše účast na přípravě předmětů a vedení školy by měla pokračovat ještě tři roky. Do té doby je naším hlavním cílem předat vše angolským učitelům o jejichž nábor, zaškolení a dovzdělání se kontinuálně snažíme. Škola by od příštího roku měla mít vlastní demonstrační farmu, na které by studenti vyšších ročníků mohli trávit hodiny praktické výuky.

Jaký je život ve městě Kuito?

Život v Kuitu je velice poklidný. Přirovnal bych Kuito k nějakému menšímu okresnímu městu u nás. Obyvatelé jsou velice milí, přátelští a otevření. Nicméně je znát, že válka zde skončila teprve před třemi lety a hluboko v každém z nich je stále ještě velice přítomná. Schopnost dlouhodobého myšlení a úsudku, který my podle našich měřítek považujeme za přirozený je zde velmi omezená. Prakticky každý den se člověk musí alespoň jednou pozastavit nad nějakým, pro nás neobvyklým, chováním. Také míra toho co považujeme za dotěrnost a nedostatek vychování je v celé Angole posunuta úplně někam jinam.

Město jako takové se však mění každým dnem. Neustále se něco rekonstruuje, zatmelují se díry po kulkách, otevírají se nové obchody, přijíždí více aut a odlétá více letadel. Každým dnem se život v Kuito stabilizuje a přibližuje se podobě naší představě čilého provinciálního města.

Dá se konec konců předpokládat, že tato forma přímé pomoci je daleko efektivnější, než dlouhodobé posílání a distribuce potravin, která postupem času vede k naprosté demotivaci, snažit se něco produkovat, když „něco“ vždy přijde. Jak již bylo řečeno, Angola je teprve na začátku dlouhé cesty, ale oproti mnoha jiným zemím má ohromnou výhodu ve svém nerostném bohatství. Doufejme, že jednou bude schopna, ho efektivně využívat. Volby, které se mají konat příští rok můžou ledasco ukázat…