RUSKO BAJKAL

Jakmile jsme obdrželi pozvánku na ruskou svatbu konanou na Bajkale, ani vteřinu jsme neváhali.

Cestě předcházelo vyřízení víz s pomocí Dimitriho, ženicha, který nám pomohl vystavit zvací dopis. Bez něho bychom se horko těžko potáceli s ruskou byrokracií.

Svatba se konala v Ulan-Ude, hlavním městě Burjatské republiky, které je vzdálené od Moskvy ještě nějakých 5500 km na východ, což pro nás už samo o sobě bylo neskutečně vzrušující.

Po šťastném příletu do Ulan-Ude jsme se ubytovali v bytě, který nám půjčili Dimovi rodiče.

Svatba

Po pár hodinách spánku jsme se ještě trošku omámení z předešlé noci propařené v moskevských klubech vydali na svatební obřad.

IMG_1795

Jen co se všichni svatebčané shlukli na místní radnici (pokud se tak tato nápadně komunistická stavba dá nazývat) a trpělivě počkali až se uvolní místa po předešlé svatbě, mohli všichni slavnostně vykročit k uzavření slibu. Oba, ženich i nevěsta, byli nádherní a celý tento krátký ceremoniál měl, i přes lehce byrokratický ráz, nádech romantiky.

IMG_1838

Svatební hostninu provázel překvapivě pečlivě zorganizovaný program. Fakt, že naše představa o ruské svatbě byla především o pití vodky a kombinace těchto milých, dobrosrdečných lidí, v nás možná z počátku vzbuzoval rozpaky. Avšak ta nefalšovaná upřímnost a energie, nás brzy odzbrojili.

IMG_1860

Rusové si potrpí na dlouhé proslovy a vzkazy novomanželům, které neberou konce. Poté si všichni společně připíjí. Přípitku předchází ještě jednohlasné zvolání: GORKA a na tento povel se novomanželé políbí (k tomuto zvyku však ještě později).

S radostí připíjíme a necháváme se unášet slavnostní atmosférou.

Burjatská svatba

Druhý den se slavnostní obřad opakuje, nyní ovšem v tradičním stylu, v burjatské vesnici asi 200km od Ulan-Ude.

Burjatská republika se rozléhá na jiho-západ od Bajkalského jezera a je součástí Ruska už 300 let. Dnes ji obývá stále početná skupina původních Burjatů s ještě početnějším podílem Rusů. Všichni jsou na toto spojení náležitě hrdí a snaží se udržovat místní tradice. A taková svatba se musí oslavit i po burjatsku!

Hlavní první rozdíl zaznamenáváme po nastoupení do autobusu, který nás má do vesnice zavézt. Vodku dnes vystřídala samohonka, přeničná pálenka. A to by nebylo, kdyby se nezačalo přípitkem: GORKA!

IMG_2305

Atmosféra se nese v uvolněném duchu a pro nás také s nádechem exotiky. Striktně socialistické Ulan-Ude (jehož náměstí vévodí 5ti metrová hlava Lenina, největší to hlava na světě) vystřídala rozmanitá krajina s typickými burjatskými staveními. Vesnice vypadala jako z pohádky o Mrazíkovi.

IMG_1968

IMG_1955

IMG_1940

Nad barevnými domečky s blankytně modrými okenicemi zářilo ten den snad ještě blankytnější nebe. Místní nás přesvědčovali, že takhle krásně je zde víc jak 300 dní v roce a že je to jedno z nejslunnějších míst na světě. Rádi tomu věříme a ještě radši přijímáme pozvání k slavnostnímu stolu.

IMG_1977

Stůl se prohýbal samými dobrotami a samozřejmě na něm nechyběla samohonka.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nejprve se servírovala polévka shi (což je vlastně taková kapustňačka), následovali poozy (plněné masové taštičcky, kterým se v Rusku také říká pelmeně), syrové ryby a další spousta ruských specialit.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Před jídlem, v průběhu hodování, po jídle a opakovaně a znovu a znovu se pronášely dlouhé, ze srdce vycházející, samohonkou provázející proslovy, zakončené jednohlasým: GORKA GORKA GORKA!

Sladkých polibků novomanželů nebralo konce. Snažili jsme se dopátrat původu této tradice a bylo nám řečeno, že toto rčení vlastně nemá přímý význam. Obsahuje v sobě však směs hořkosti a slz a GORKA má být jeho protikladem a atmosféru osladit. V tomto případě polibkem.

IMG_1994

IMG_2031

Příjemně posíleni se odebíráme na dvůr, kde se odehrává vystoupení burjatských umělců v tradičních krojích. V těch jsou oblečení i nevěsta a ženich. Jakoby se tu čas zastavil…

IMG_2104

IMG_2134

Cestou zpět do Ulan-Ude ještě uděláme nečekanou zastávku na posvátné hoře, které se podle jejého jedinečného tvaru říká „Spící lev“. Je z ní úžasný pohled do údolí a řeku Selenga. Na úplném vrcholku hory pak kdosi vytáhne samohonku a všichni záři zapadajícího slunce připíjíme: GORKA GORKA GORKA!

Dacan

Po několika dnech vydatného slavení, poněkud klidnější program přivítáme. Už v menší skupině svatebčanů, mikribusem vyrážíme do nedalekého budhistického kláštera Ivolginskiy Dacan, centra budhismu Burjatska. Překvapuje nás, že v této části Ruska je budhismus rozšířeným náboženstvím.

IMG_2232

IMG_2236

Celým komplexem más provází místní mnich, který nám také osvětlí smysl budhismu a i to, že se zde budhismus vyučuje i jako forma filozofie. Ukáže nám skleník, ve kterém roste ohromný fíkus, který prý pochází z větve stromu, pod kterým sedával Budha. Je zde cítit silná energie, kterou ještě umocní příběh o starém lámovi Daši Doržo Itigilovi, který se někdy ve 30.letech meditací dostal do pomyslné nirvany a tím tak minimalizoval svoje životní funkce natolik, že v tomto stavu přežívá v klášteře už 90 let. Mniši jeho tělo zabalzámovali do soli, aby odolával vnějším vlivům a tvrdí, že mu pravidelně stříhají nehty a vlasy, které mu prý stále rostou.

IMG_2264

IMG_2266

Procházíme dalšími chrámy a obdivujeme menší i honosnější budhistické oltáře. Když dorazíme k poslednému chrámu, mnich každému rozdá šerpu s tím, že teď budeme chodit po třech dovnitř, kde si budeme moci něco přát. Toto přání však nesmíme vyslovit nahlas do té doby, než se splní.

IMG_2269

S dětským nadšením se s dalšími dvěma zvědavci téměř vrháme dovnitř. V tom okamžiku na mě dopadá tíha a respekt ze zdejší atmosféry. Mnich jednoho po druhém pobídne, ať vstoupí dál. Hlavní místnosti chrámu vévodí prosklený oltář. Na jeho vyvýšině zahlédnu v meditační pozici lotosového květu toho již zmíněného lámu. V nehybné modlidbě na mne shlížely prázdné oči.

Zkoprnělá silnou atmosférou a za doprovodu mnichovi opakující se modlitby Ohm Mani Padme Hum, přistupuji k oltáři a pokládám na něj svoji šerpu. Snažím se odpoutat myšlenky od sedícího lámy nade mnou a vyslovit v hlavě svoje přání. Jsem ovšem tak ohromená, že se nemohu soustředit na nic jiného, než na něj. Snad jakoby na mě opravdu shlížel. Snad jakoby ve mně dokázal číst. Snad jako by byl vážně naživu…

Automaticky se mu několikrát ukláním a v pokorných poklonách couvám pomalu ven. Pro budhisty je totiž odchod zády k oltáři urážkou.

Tenhle zážitek mi pak v hlavě ležel ještě hodně dlouho.

AUTOR: Marie Jirát