Vyrážíme na cestu – Cape Tribulation

Někdy kolem osmé ráno jsme vylezli z letiště v Cairns. Podle toho, co nám vyprávěli městští Australané, by člověk čekal, že se tam budou pást krávy, poskakovat klokani, pobíhat vlci a že místo taxi tam budou koně. Cairns má pověst totálního zapadákova. Ale zase tak strašné to není. Je to prostě největší a nejznámější město uprostřed severovýchodní australské tropické divočiny, už docela blízko severního okraje kontinentu.

„Něco tady smrdí. Chrrr, vrrrr. Ňaf ňaf“, otočil jsem se, když jsem zaslechl podivné zachrční. „To je jasnej had“, zkušeně nasála do nozder vzduch škaredá australská babizna, ne nepodobná ježibabám z pohádek. Stáli jsme před půjčovnou aut v Cairns a ona nám předávala naší dodávku, náš domeček na kolečkách, v němž jsme měli strávit následujících 18 dní. „To já poznám, já jsem totiž z Alice Springs“, pokračovala a šťouchala holí do křoví. Nevím, jestli nám ta dobrá žena chtěla naznačit, že jsme v poslední výspě australské civilizace a že nás čeká peklo, či jí jen dělalo radost, děsit nebohé turisty. Já se na ní podíval s výrazem „a co má bejt babo“ a v duchu si zpíval na kuráž (po vzoru Bobíka ze Čtyřlístku samozřejmě): „Ať je sněhu po kolena, ať vítr stromy kácí, pro nás to nic neznamená, my jsme zálesáci.“ Maruška hrůzou koulela očima jako Pinďa a myslela na to, kolik po cestě potkáme hadů.

IMG_2534

Ženština nechala hada hadem a pokračovala v ukazování různých vychytávek našeho nového vehiklu. Tak jsme se dozvěděli, jak vytáhnout střechu, pustit plyn do sporáku a dolít vodu do nádrže. Ještě naposledy jsme odmítli nabídku pojištění pro případ havárie – když se stane, bude to na prd – a vyrazili jsme.

IMG_2537

„Jupíííí, to je fáro“, zavýskal jsem nadšeně a šlápnul na plyn. A „Uááááárgh“, zaječela zděšeně Maruška, jen co jsem vyjel z půjčovny. „Vždyť jsi to málem narval do stromů“. „Mno možná jsem to pojištění neměl odmítat“, napadlo mě. „Zvykat si na řízení na levo chvíli dá, ale když to zvládli takový paka jako Tůma či Zingl, tak to zvládnu taky.“, pomyslel jsem si a pustil stěrače místo blinkru, kterým jsem chtěl naznačit odbočení do obchodního střediska. Tam jsme hodlali nakoupit první várku zásob.

IMG_2834

Měli jsme štěstí, že se nám podařilo ukecat půjčovnu, aby nám sehnali auto s automatickou převodovkou. Užuž nás chtěli posadit do manuálu. Představa, že k tomu všemu, co už jsem takhle stěží stíhal, bych měl ještě řadit levou rukou, byla strašidelná. Každopádně jsme rozmazlení. Hrozně rozmazlení.

Jelikož je 21. století a bez internetu už ani nedovedeme žít, hnedle jsme si koupili SIM kartu Optusu s neomezeným voláním a 500MB dat na každý den za 2 australské dolary na den. K tomu jsme si stáhli aplikaci Wikicampers Australia, která na mapě ukazuje všechny campy včetně jejich vybavení a hodnocení. A kdyby náhodou nebyl signál, tak funguje i offline. Jinak Google maps tam kde byl signál fungovaly perfektně a provázely nás od samého začátku. To se to hned cestuje panečku.

IMG_2600

IMG_2605

Najít jedinou silnici co vede na sever směr Cape Tribulation, by asi nebyl problém tak jako tak. Capetrib je ještě asi 200km nad Cairns. A tam už končí asfaltová silnice a moc toho tam není. Nakoupili jsme proto v obchoďáku Woolworth pořádný proviant. Po tomto zajištění soběstačnosti jsme už mohli opravdu vyrazit. Pivka se chladily v ledničce a z „highway“ se vyklubala dvouproudová silnice spoustou začátek kopírující pobřeží. Moc krásná cesta, jeden pohled střídal druhý. Modromodré moře a nekonečné pláže na straně jedné a pralesem na straně druhé. Snažil jsem se dávat bacha na cestu a držet si tu zatracenou levou stranu. Maruška příležitostně úpěla, když už jsem holil stromy. „Jen počkej, jsem zvědavej na tebe“, říkal jsem si. V městečku Port Dougles, jež mělo být úplně posledním městem, kde prý existuje něco jako obchod, jsme vzpoměli na to, že nemáme uhlí na gril a žádný repelent. Jak se později ukázalo, obě tyto věci nám nakonec byly úplně zbytečné.

IMG_2521

Dojeli jsme k řece Daintree, kde bylo třeba použít převoz. A pak už jsme se ocitli v divočině, obklopeni hustým pralesem. Úzká klikatá silnička dávala místo stěží pro dvě auta, ale těch tady opravdu moc nejezdilo. Mobilní signál někam zmizel a už se nechystal objevit. „Jóó, takovejch míst už na světě moc není“, snažili jsme si vzpomenout kdy se nám to stalo naposled. Občas se objevila boční cesta k nějakému baráku a člověk si jen mohl domýšlet, jaké to je, tady žít. Konečně jsme natěšení dojeli k tábořišti, jež bylo v rámci Národního parku Daintree. Campovací místa obklopená pralesem sváděla, pláž byla asi 50 m chůze pralesem.

IMG_2523

Jenže ouha, čekala nás tam vychytávka hodná Indů či Arabů. U vjezdu totiž byla cedule, kde stálo, že pro použití tábořiště je nutné zavolat na číslo národního parku, nebo se zaregistrovat na internetových stránkách a zaplatit poplatek. Pokuty za nedodržení budou striktně vymáhány rangerem, který tábořiště kontroluje každý den. To by všechno bylo fajn, akorát že široko daleko není signál, takže volat, nebo se registrovat na internetu, je menší problémek. „Nu což, ať nám políbí“. V aplikaci Wikicampers, která funguje offline, jsme našli ještě jeden camp, co byl kousek dál a nepotřeboval žádnou pitomou registraci. A rozhodně jsme nelitovali – místo to bylo stejně dobré a ještě tam byla sprcha a čisté záchody.

IMG_2526

Stavili jsme se na recepci, kde se na nás ze široka usmívala jakási dobrá žena. „Sim vás, panimámo, kde tu můžeme grilovat?“. „Co???“. „No jako grilovat. Maso. Na uhlí. V grilu. Jíst potom. Mňam mňam“ „Jo grilovat!“, koukala na nás jako na zjevení. „Vy jako chcete grilovat na ohni?“, nechápavě na nás zírala a já si připadal jako bych udělal nějaký průšvih ve školní družině. „Tak to teda v žádnym případě. To se nesmí. Tady se griluje jenom na plynu – ten můžete použít v kuchyni.“, div nás nesprdla. Zkroušeně jsme se odporoučeli. No, nevím, jak moc je to grilování, hodit kus masa na železný plát zezdola nahřívaný plynovým hořákem. Trochu nám to vyrazilo dech, protože jsem měl Austrálii za zemi vypečenejch grilovačů. Ale co se dá dělat.

IMG_2572

IMG_2577

IMG_2594

Jinak byl camp boží. Hned za autem byl pás pralesa, skrz který se šlo asi 100 metrů na nekonečnou pláž. Kolem auta se nám neustále procházeli cassuaris, což jsou takoví pitomí a drzí ptáci, chovající se jako slepice. Všude strkají zobák, šustí listím a když se naštvou, tak prý klovou. Prostě hrůza. V pralese hned za námi se pro změnu běžně vyskytovali hadi. „Póómóóc, hááááád!“. Jakýsi vyděšený Němec přiběhl, oči navrch hlavy a líčil, jakou to tam potkal dlouhou zelenou potvoru. Ať si prý dáme pozor.

Šli jsme se projít na tu nekonečnou pláž. Žádné krizové situace s hady jsme po cestě řešit nemuseli. Ta pláž byla samozřejmě neuvěřitelná. „Zatracení Australani, ty se ale maj. Žijou si u nejkrásnějších plážích světa. Závist.“ Už jsem se naprosto utvrdil v tom, že Austrálie má bezkonkurenčně nejlepší pláže na světě. Ale má to háček…

IMG_2568

Člověk přijde na pláž a hned ho varuje cedule, že jako pozor na krokodýly. Že nejlepší by bylo na tu pláž vůbec nechodit a když už, tak dávat hroznýho bacha. A kdyby náhodou snad chtěl někdo do vody, tak tam jsou pro změnu medůzy. A krokodýli u břehu vlastně taky. A kdyby ani to nestačilo, tak dávat pozor i na žraloky. Ve finále si to člověk rozmyslí. Fajn je, že po dřevěných chodnících se dá vyrazit do pralesa. Dřevěný chodník zní trapně, ale ono to prostě jinak nejde. Všude bahno, krokodýli (byli ale pěkně schovaní holomci, tak schovaní, že jsme je neviděli) a neprostupná vegetace. Jít jen tak do džungle či pralesa zní určitě skvěle. „Když to zvládnul třeba ten Robinson Crusoe“, že jo. Jenže rozmazlený městský Evropan 21. století v žabkách, bez mačety a spousty dalších věcí, alespoň zvyšujících pravděpodobnost přežití, to má těžký.

IMG_2541

Po první noci jsme museli konstatovat, že v dodávce se spí báječně. Díky vysunovací látkové střeše v ní bylo relativně vzdušno a tak i tady v tropech to bylo snesitelné. V campu bylo ještě pár hostů a člověk mohl vidět, že to Australani fakt berou vážně. Měli s sebou děsný vychytávky. Výbavu na přežití vždy a všude. Solární baterie jsou určitě super věc, ale stavět si stan na střeše auta mi přišlo trochu moc. Musí to být hrozný opruz jít v noci na záchod…vožralej…

IMG_2542

IMG_2550

IMG_2548

IMG_2562

IMG_2565

V Cape Tribulation je klid, opravdový klid. Přispívá k tomu prostor, pustota, čistota a vlastně i to, že tady není ten mobilní signál a tím pádem ani ten blbý internet. Ani bych se nedivil, jestli tam lidi nejezdí právě kvůli tomu. Člověk je obklopen nedotčenou přírodou, která si v klidu a pohodě dělá svoje. To si tak sedím před dodávkou a popíjím pivko. Zase něco šustí a já se říkám, že to je „zas ten blbnej cassuarius“. Najednou vidím ještěra. Dost slušnej macek. Určitě přes metr, ale sympaťák. Hodí na mě přátelský kukuč, asi si v duchu něco zabrumlá pro sebe a klidně si to sune dál na strom, zaparkuje přímo nad mým stolkem. Koukáme na sebe v pohodě a míru.

IMG_2636

IMG_2611

První dvě noci v Cape Tribulation nám daly přesně to, co jsme po týdenním záhulu potřebovali – svatý klid. Stejně jako všude v Austrálii, vydržel bych tam i mnohem déle.

Napsat komentář