PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Austrálie začala zavánět debaklem. Předpověď počasí 14 dní dopředu byla opravdu nehorázná. Vypadalo to, že déšť bude téměř přesně kopírovat trasu naší cesty. Viset nám za patama a neustále nás dohánět. A k tomu ještě zima. Sám svatební den neměl být vyjímkou. Z toho ovšem měli zcela logicky mnohem větší nervy naši přátelé, Lenka a Daniel, kteří se měli brát. Člověk by si myslel, že tím jak jsou v Dubaji déšť a zima vzácné, člověk by se na ně mohl i těšit.

Do toho Lenka s Danem řešili celou řadu „drobných“ operativních problémů, souvisejících s organizováním svatby na dálku. Proklínali organizátorku, kterou si najali, ale rovnou konstatovali, že stejně nemají jinou možnost, protože ona je tam v tom divém kraji jediná. Prý si stěžovala, že toho po ní chtějí moc. Člověk by řekl, že to bývá normální, že?

Jinak teda tihle dva zase vychytávali spoustu detailů, nad kterýma člověk žasne. Počínaje svatební pozvánkou ve formě kaleidoskopu, kde pozvaní měli možnosti vidět život Lenky a Dana skoro od narození až doposavad. Konče objednávkou 100 párů vietnamek (ne živých, ale gumových ☺), aby ovínění svatebčané nemuseli být během pijatyky omezeni vysokými podpatky či luxusními botkami a mohli se oddávat divokým tancům na parketu i mimo parket.

Před odletem jsme ještě naposledy zkontrolovali předpověď počasí, jež vypadala ještě více depresivně. Déšť, déšť a déšť, včetně svatebního dne. Dan s Lenkou ztratili naději a raději objednali stan.  Já se začal smiřovat s mizernou, vlhkou dovolenou, kterou se ale prostě budeme snažit užít, ať to stojí, co to stojí. Ale možná se budeme těšit na to, až to skončí. Přece jen 3 týdny. Hlavně nepropadat skepsi, držet hlavu vzhůru. Mohlo nás uklidňovat to, že až se pak vrátíme do Dubaje, bude už nejmíň 40C, voda v moři se bude vařit a my ještě rádi budeme vzpomínat na tu klendru.

Při mezipřistání v Sydney byla Maruška vyhodnocena jako možná teroristická hrozba. Pravda je, že občas dovede být rázná, až výbušná, ale že by někoho terorizovala, to zatím ne ☺ Bylo to její tričko s islámským symbolem „ruka Fatimy“, jež zaujalo pozornost jednoho z celníků.  „Hmmmm, moc hezké tričko máte madam. Můžete vysvětlit, proč ho máte na sobě?“, zeptal se jí, jako by mu snad vadilo, že ženy nosí svršky. „No, proto že se mi líbí.“ Tato bezelstná odpověď ho moc neuklidnila. Ba naopak, možná vyzněla až vzdorovitě. Tak tedy s přísným výrazem prohlédl její baťůžek a setřel z něho mikroskopické vzorky. Ty pak v analyzéru nechal vyhodnotit. Výsledek byl naštěstí negativní – Maruška opravdu nepřišla do styku s výbušninami. „Ufff“, ulevilo se nám všem.

Za necelý den letů a přestupů jsme se konečně dokodrcali do Gold Coast. Vyzvedl nás  Dan se slovy „Yak se mash?“ a žoviálním úsměvem na tváři. Venku „kupodivu“ pršelo. „No, neni divu, že tu mají tak zeleno, když jen chčije a chčije“, bručel jsem si pro sebe jako Kemr v Chalupářích. Dan vypadal poněkud unaveně. Předsvatební nervozita si vybírala daň. Hlavou se mu zcela jistě honil scénář, že svatba bude vypadat jako slavný Czechtech v Hostomicích, tzn. bláto bláto a bláto. A že místo vietnamek měl pro hosty objednat spíš holínky.

Daniel pro nás přespolní pronajal v Gold Coast docela fešnou vilu. Bylo nás dohromady asi 10. Pestrá směsice přišedších z Čech, Moravy, Slovenska a Dubaje, úplná reality show . Národnosti české, slovenské, egyptské, marocké, syrské. Jeden z moravských strýčků svým krásným českojazyčným jménem „Oral“, sklízel zřejmě nečekanou pozornost u nečeských hostů. Oni to jméno nemohli úplně pochopit ☺ Například Ahmed si myslel, že to je vtip. Bylo nutno přeložit do angličtiny a vysvětlit význam slova oral. Zbytek dne lilo. Zmohli jsme se akorát na rychlou návštěvu místního bottle shopu a tak jsme lili také.

A lilo i ráno. Čekala nás návštěva místního mini ZOO, kde jsme měli mít tu čest vidět celou rozmanitou faunu Austrálie. I ta zvířata už toho deště ale měla plné kecky a tak se různě poschovávala. Nakonec jsme viděli jen krokodýly, kterým to asi bylo celé fuk. Pak tasmánského čerta – takovou malou chlupatou kreaturu. A pak spoustu klokanů, kteří v tom dešti se splihlými chlupy vypadali jako přerostlé krysy. Ale byly ochočení natolik, že jim ta parta nás návštěvníků stála za to, protože věděli, že z nás něco kápne. Tak na nás naběhli, jedli nám z ruky a byli docela milí. …stejně jako my na ně. Nicméně i moje nepromokavá bunda promokla.

Déšť pokračoval. Večer, když jsme vyrazili na večeři do místního surf-clubu, jsme se museli brodit menším jezerem, které vzniklo na místě parkoviště. Počasí opravdu nevypadalo dobře. Ale v surf-clubu bylo příjemně. Naši arabští přátelé, kteří tak nějak možná až přehnaně dbají na svůj vzhled nedovedli pochopit, jak jsou Australani nevkusně oblečení a neustále lamentovali, že „to snad není možný, co to je za burany“ a podobně. Pravda je, že běžný Australan na oblékání fakt kašle a já se jim ani nedivím. Dědci choděj na pívo v žabkách a kraťasech a mládež je na tom podobně.

Další věc co zaujala nezaujala, byla obsluha neobsluha. Všichni jsou na vás milí – kde jinde vás servírka sladkým hláskem osloví „darling“? (drahoušku). Ale všechno si vlastně musíte udělat sami. Jídlo si objednat u pultu, vyzvednout si ho, když je hotové. Pro pivo si dojít na bar. Tak něco jako ve Švédsku. Žádný výčepák kmitající po sále. V tomhle ohledu, zlatá Praha.

Teda ale takový „sea-food platter“ jako tady jsem ještě nikde nikdy neměl. Byl naprosto skvělý. Australani mořské věci umí. Během naší cesty jsem jich ještě pěkných pár zbaštili. Ovšem nejdůležitější věc byla, že když jsme restauraci opouštěli, tak se liják změnil v poprchávání. A všude už bylo úplně mrtvo. V Austrálii po setmění chcípnul klokan.

„No ne!“, ječivý výkřik prořízl melodické ranní štěbetání ptactva. „Venku svítí slunce!“. Myslel jsem, že sním. Odhrnul jsem záclonu a ono bylo krásně, nádherně, svatba mohla začít. Autobus nás zavezl na místo obřadu. No byla to slaďárna. Zelená tráva (aby také ne), modré nebe, svítící slunce. A v pozadí oceán. Vybrali dobře, vypadali dobře. Manželský slib a první ofiko polibek zakončil obřad a mnohému se při tom koulely slzy jako hrachy, jak už to na svatbách bývá.

Oslava se pak konala uprostřed čajové plantáže, kde se pěstuje slavný australský čaj Madura. Jedlo se, pilo, hodovalo. Přesně tak, jak to má na pořádné svatbě být. Tabule sestávala z lososa, jehněčího, hovězího, ale také grilovaného prasátka, které se vesele točilo na rožni. To mě, a nejenom mě, vyloženě potěšilo. Po té vepřové vyprahlosti, kterou člověk zažívá v Dubaji, to fakt přijde k chuti. Mezi jmenovkami na stolech, aby hosté věděli, kde sedí, jméno Oral opět sklízelo zaslouženou pozornost. Svatebčané se podivovali nad tím, co se tam asi bude dít.

Na výběr byla variace piv jednoho Burleigh Brewing. Kdo si myslí, že australské pivo stojí za prd, je na omylu. Stejně jako ve většině civilizovaného světa, i zde se rozmohly menší místní pivovary, které dělají svoje tzv. „crafted beers“. S masovými patoky typu Fosters, což je takový australský Heineken, to fakt nemá nic společného. Myslím, že Dan byl trochu naštvaný, když jsem usnul při jeho řeči, ale po těch X báječných kvasnicových pivech, jsem jinak nemohl.

Brzy jsem se sebral a vyzval Marušku k tanci, který mi nikdy moc nešel. V její péči jsem ovšem v davu domorodců (Australanů) začal zářit jako nejlepší tanečník disco. Asi bychom tančili až do rána, kdyby nám personál nesdělil, že je čas skončit. Ani nevím kolik mohlo být hodin, ale po tom intenzivním dni už to bylo docela zasloužené.

Druhý den byl zasvěcen sladkému lenošení. Ti co na to měli, dopíjeli a dojídali zbytky, jiní si léčili tělo a duši. A slunce svítilo. Drobné přeháňky už nikoho nevyvedly z míry. Pohoda. Ještě jsme pak jeden den zůstali u Dana s Lenkou. Kolem jejich domu poletovali barevní papoušci a papoušci kakadu. My si dávali relax před tou velkou cestou. A pak už jsme vyrazili opět na letiště a naše další dobrodružství mohlo začít.