PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Ten den odpočinku se fakt hodil, protože na další den jsme si naplánovali mega porci kilometrů. Přispělo k tomu i to, že ten úsek cesty se zdál být poměrně nezajímavý a také to, že jsme prostě potřebovali nahnat čas. Google maps ukazovaly téměř 1000km a cestovní čas 10 hodin. No paráda, ať žije autoturistika. Jenže z hlediska pratického se nám to náramně hodilo. Znamenalo to, že potom už můžeme být vyklidnění, protože už se přiblížíme k Sydney na vzdálenost 1000km a to už je, co by kamenem dohodil. (….když se teda pořádně napřáhne). Naším cílem byl Hervey Bay, odkud jsme si zabookovali výlet na Fraser Island.

Bylo to trochu dilema. Fraser Island se zdál být tak trochu turistická atrakce. Největší písečný ostrov na světě. Žijí tam psi dingo a jsou tam sladkovodní jezera. Všichni kamarádi to hrozně doporučovali. Ale jak se dalo čekat, ceny byly australsky vysoké, naše auto jsme tam vzít nemohli, takže buď si tam nějaké půjčit nebo vzít nějakou tour. A zase ten zatracený čas. Nakonec jsme jako správní turisti zabookovali tour autobusem. Co se dá dělat. Ale bylo to cenově únosné a byl to akorát den.

Teď se ale teda do Hervey Bay dostat. Člověk se úplně osype, když ví, že ho čeká fakt celý den v autě. „Třeba aspoň uvidíme ty klokany konečně“, těšili jsme se. „Taková dlouhá cesta, to by v tom byl čert.“ No čert v tom asi byl, jinak si nedovedu vysvětlit, že jsme za 10 hodin cesty opět viděli totální klokanní sekanou všude kolem silnic, ale ani jednoho živého. Opět jsme se vraceli k teorii, jestli ty živý klokani v té Austrálii vůbec jsou. Jestli je ty Australani vychytralí nearanžujou takhle kolem silnic, aby to jen jako vypadalo.

Do Hervey bay jsme dorazili již za hluboké noci. Camp byl naštěstí zařízen na noční provoz, tzn. recepce byla otevřena. Jinak tam bylo naprosto mrtvo jako obvykle. Ale tentokrát jsme se chtěli hlavně vyspat a tak to ani trochu nevadilo. Jen nás šokovalo, jaká byla venku zima.

Ráno jsme dorazili na sraziště. Sešlo se tam docela dost podobných turistů jako my. Všechny věkové kategorie, tak jsme se nakonec necítili nijak zle. Sedli jsme do autobusu, který nás dovezl k trajektu. Trajekt nás pak dovezl na samotný Fraser island. A tam už na nás čekal další autobus, ale ne jen tak ledajaký. Byla to krabice na podvozku terénního náklaďáku MAN. Vypadal, že zvládne úplně všechno na světě. Náš řidič vypadal tak nějak podobně odhodlaně. Byl to bodrý Australan, určitě hrozně fajn, akorát že mu nikdo nerozuměl. Asi by nebylo fér diskriminovat kvůli přízvuku, ale všichni turisti na palubě na tom byli podobně jako my: „Co ten chlap proboha zase povídá? Snad to neni nic důležitýho“.

Ještě stále jsme měli pochyby o smysluplnosti tohodle výletu. Přece jenom z toho zapáchal turismus na sto honů, ale co má člověk dělat. Když se pak náš bus rozjel, tak to začalo být trošku zajímavější. Ostrov byl fakt písek, písek a jen písek. Akorát že z toho písku rostly stromy a byl tam normální les, což bylo docela zajímavé. Vyjetými kolejemi jsme uháněli v našem MANu. Občas jsme skoro zapadli a horko těžko se drápali dál. A to jsme měli nejmíň metr vysoká kola. Pak jsme vyjeli z lesa na pláž. Už jsem nelitoval, že jsme si tam nepůjčili vlastní auto.

Zase ta krásná nekonečná pláž, po které jsme uháněli dost slušnou rychlostí až voda stříkala. Jezdilo se tady v obou směrech a byla to vlastně taková oficiální silnice, nebo spíše plážnice. V písku byly dokonce i zabodnuté dopravní značky s rychlostními limity. Radary jsem nikde ovšem neviděl. Zastavili jsme a vylezli ven, podívat se na barevné skalní útvary. A zase se nám dostalo toho klasického varování, ať nás ani nenapadne lézt do moře. Tady se to prý fakt úplně hemží žraloky. Snad ještě víc než normálně. Tak nic. Jeli jsme dál a pak zastavili u vraku lodi. Fakt pěkný. A hned kousek dál bylo na pláži letadlo. Ale ne vrak, ale normální malé letadlo, které odtamtud vzlétalo a dělalo turistické lety. Docela úlet.

Další zastávka pak byla u sladkovodního potoka, který tekl někde z těch lesů uprostřed ostrova. No tak to byla ale bomba. A hlavně tam nebyli ty žraloci ani jiná chamraď ☺ Fakt moc příjemné ochlazení a procházka úplně čistou průzračnou vodou. Jenže to ještě nebylo všechno. Pak jsme vyrazili ke sladkovodnímu jezeru McKenzie, které se nachází uprostřed tady toho písečného ostrova. Na to nebyl nikdo připraven, protože to co jsme viděli, bylo fakt ohromující. „Oh my Goooood. This is amazing!“ (Ó bože, ó bože. Je to neuvěřitelné. – dalo by se přeložit do čestiny). Až nepozemsky modrá voda obklopená zářivě bílou pláží. Bílý písek se třpytil jak hromada démantů (tak to asi myslel Karel Gott v té písni „Půjdem spolu hledat démanty“ – protože když jsem byl mlád, tak mi to přišlo v tom textu přesně tak jednoduché) a svítil, až z toho oči pálily. Voda měla ty nejúžasnější odstíny. A hlavně byla naprosto průzračná. První instinkt byl, tam okamžitě skočit. Po tom, co jsem tam skočil, jsem zjistil, že voda není jen průzračná ale také fest studená. Ale to zas nebylo tak škodu.

Tak jsme se tam i s ostatními nějakou dobu cachtali a slunili. Byla to fakt paráda. Ještě měli zastávku uprostřed pralesa, kde jsme dostali odborný výklad o spoustě věcí, trochu historie a o tom, co tady je fauna a flóra. Už jsme konečně našemu průvodci začínali rozumět. Jediné, co jsme neviděli byli divocí psi dingo, kterými se to tu prý má hemžit. Ale asi ne tam, kde jsme zrovna byli my. Každopádně, dne na Fraser Island jsme nelitovali. Asi je to super, zůstat přes noc a stanovat na pláži, ale i takhle jsme si to pořádně užili. Na pevninu jsme se dostali až večer a tak jsme znovu přenocovali v Hervey Bay, ovšem v poněkud více rozjetém campu. Bylo to tam fajn. K večeři australský schnitzel, ne nepodobný českému.