PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Ale co by to bylo za návštěvu Širazu, bez zastávky na Persepolis. Měli jsme trochu fofr, protože původně jsme se spaním v horách nepočítali. Museli jsme s objednaným průvodcem, který nás měl na Persepolis dovézt, vykomunikovat malou změnu v plánu a přesunout odjezd na odpoledne.

Do hotýlku jsme totiž dorazili z hor plni nadšení a dojmů, ale také trošku zbědovaní. Mám dojem, že barva naší pleti se o pár tónů změnila a měla takový jemný světle pastelový odstín. Prach z hor byl všude. Při sprchování to vypadalo, jako kdybychom vyráběli maltu, až jsem se hrozil, že zabetonujeme odtok vody. Není nutné zdůraznit, že lázeň byla nesmírně potřebná a udělala z nás opět růžové voňavé městské lidi. I když nám tedy mezi těmi nomády bylo tak dobře, to teda né že ne.

Další věc byla, že jsme byli dost unaveni. Během té mrazivé horské noci jsme se prostě nevyspali a tak žuchnutí na postel a zavření očí se rovnalo okamžitému limbu. A to já mám s usínáním většinou problémy. Pro jistotu jsme nařídili rovnou 2 budíky, aby jsme nepropásli odpolední odvoz na Persepolis. Původně to vlastně měl být zlatý hřeb našeho výletu do Íránu, i když teď po Kaškajích už bylo těžké cokoliv hodnotit.

Kdo nezná Persepolis, tak ať ví, že se jednalo o prastaré perské město, s jehož výstavbou začal již král Darius 518 let před naším letopočtem a udělal jej hlavním městem Persie. Jeho původní název byl Parsa. Název Persepolis pochází z řečtiny a znamená prostě a jednoduše „perské město“. Zde bych ještě poznamenal pro pořádek, že dnešní Írán je bývalá Persie a Íránci se sami nazývají Peršany.

Výstavné město plné paláců a překrásných soch a uměleckých děl bylo postaveno na ohromné terase z masivních vápencových bloků. Bylo pak dále vylepšováno Xerxesem a dalšími perskými vládci. Ve finále bylo dobyto Alexendrem Velikým. Podle dochovaných informací se Alexandrovo vítězné vojsko řádně opilo a jakási geniální žena z Athén jménem Thais navrhla, že Persepolis by měla být spálena. Toho skvělého nápadu se všichni hnedle chytli a Alexandrovi dali do ruky louč. Bylo to mimo jiné ze msty za to, že Peršané pro změnu vypálili Athény. Asi tedy nikoho nepřekvapí, že Alexandra Velikého Íránci, tedy Peršané, zrovna moc neoslavují. Neřeknou mu jinak, než Alexandr Ničitel. Každopádně se jedná o jednu z nejvýznamnějších památek perské říše a nenavštívit ji, by byl hřích.

My jsme se proto horko těžko probrali a vzmohli a dali se do rukou Mahmůdových, který pro nás přijel, světe div se, bílým vozem Saipa Saba. Mahmůd byl náš průvodce a řidič. Mluvil slušně anglicky, měl trošku iritující pisklavý tón hlasu, věděl toho docela dost a řídil snad ještě hůř než kdokoliv jiný. Cesta naštěstí trvala slabou hodinku, tak jsme ani nestihli moc zešedivět, ale i tak jsme byli dost nervózní z toho, jak děsivě kličkuje mezi ostatními vozy značky Saipa Saba. A jako obvykle, silnice byly lemovány portréty padlých mučedníků z irácko-íránské války. Opět velice smutná podívaná na všechny ty mladé kluky…

Do Persepolis jsme dojeli někdy kolem 16.00 a hned se na to vrhli. Je to jedna z těch věcí, co by měl v životě vidět každý člověk. Impozantní, mocné, dechberoucí, symetrické, překrásné. A hlavně naprosto neuvěřitelné, že tu stojí už takhle dlouho. I když jsou z něj jen ty zbytky co neshořely. Mahmůd nám docela poctivě popisoval každý kousek kamene a fakt to bylo hrozně zajímavé. Všechny možné příběhy a skutečnosti, které se vázaly ke kamenným reliéfům a tesaným obrazům.

Akorát že v 17.00 se ozval hlas z ampliónu. „Co to je?“, ptám se. „Ééééé, to jako že už zavírají. Že bychom jako měli jít“. Nevěřícně jsme zírali na Mahmůda. „A to jsi nám nemohl říct, že mají jenom do pěti???“ Docela nás to mrzelo, protože tohle místo si zaslouží fakt víc jak hodinu času. No, co se dalo dělat. Naštvaní jsme jeli zpět do Širazu. Zrovna začala večerní zácpa a silnice úplně zbělely těmi stovkami Saipa Saba aut. Měli jsme docela slušný hlad a hlavně i chuť na vyhlášený iránský kebab. A k tomu jsme ještě potřebovali nakoupit nějaké věci v bazaru. Mahmůd se vykrucoval, že je strašná zácpa a očividně se mu  nechtělo, vozit nás po městě. Tak jsme vystoupili u bazaru a poslali ho někam.

Protože byl pátek, tak už bylo zavřeno. „Sakra!!!“, zoufali jsme. Nechtělo se nám odjet bez krásných širázských zlatavě zdobených váz. Nakonec jsme našli obchůdek, kde jsme nakoupili hromadu krásných věcí a pak ještě kaškajský koberec. Prodavači, když zjistili že jsme z Čech, docela roztáli a byli na nás milí.

Po nákupech přišla kýžená večeře. Už jsem zmínil, že není zrovna jednoduché najít v Širazu restauraci. A ono opravdu. Kdybych nevěděl, kam přesně jít, nikdy bychom ji schovanou v jednom podloubí nenašli. Ale fakt stála za to. Dali jsme si takové kebaby, až se nám dělaly boule za ušima. Prostě není kebab jako kebab. Ty Íránci tam prostě dávají magickou směs koření a vůbec to nějak jinak připravují, takže výsledkem je neuvěřitelně chutný a šťavnatý flák masa. Byla toho taková hromada, že jsme to horko těžko snědli. Maruška vtipkovala s číšnikem na téma víno Syrah, až nám vzápěté šeptem nabídl, že nám ňáké to víno prodá, až budeme odcházet. Alkohol je v Íránu ilegální a i když jsou všude kolem Širazu vinice (a odrůda Syrah geneticky pochází právě od tud), víno se tu prodává jen jako ovoce. To by ale nebyli peršané, kdyby si nenašli cestu k výrobě tohoto lahodného moku. O kvalitě zdejšího vína však Maruška pochybovala a než si kazit chuťové pohárky a riskovat, s díky jsme číšníkovu nabídku odmítli.  S plným břichem a opět plni zážitků a docela slušně hotoví, zalehli jsme k poslední noci.

Sobotní ráno se neslo v tónu labutí písně. Fakt se nám nechtělo zpátky. „Ještě pár dní v tomhle pohádkovém příjemném městě.“, skoro jsme naříkali. Před odletem nás čekala ještě jedna mešita Nasir El-Mulk. Ani jsme netušili, jaké jsme měli štěstí, že jsme si ji nechali takhle naposled, hezky na ráno.

Tak jako všechny širázské mešity, i tahle je opravdu krásná, bohatě zdobená mozaikami. Ale tahle je navíc vyhlášená (jak jsme následně zjistili) barevnými vitrážemi, kterými pronikají paprsky ranního slunce, vytvářející úchvatné barevné světelné obrazce. No bylo to fakt krásné až magické. Sice jsme museli o naše místo na slunci, doslova a do písmene, bojovat s hordou asijských turistů, ale nakonec jsme si to ještě pořádně užili a udělali krásné fotky.

Pak už jsme si museli dobalit a vyrazit zase na letiště. Odjezdová procedura byla naštěstí nesrovnatelně jednodušší než příjezdové martyrium. Uběhlo to tak rychle. Za slabou hodinku letu už jsme zase byli v dubajské poušti na dvanáctiproudé dálnici plné supermoderních aut s těmi nejšílenějšími mrakodrapy na obzoru. Krásný Širaz zůstal za námi. Ale my se tam ještě vrátíme. Vždyť jsme to těm našim Kaškajským kamarádům slíbili!!! Takže Širaz na shledanou!